Papež: Tváří v tvář zmatku zvolme solidární odpovědnost
Papež František při liturgii pronesl následující homilii:
V těchto dnech nás liturgie vyzývá, abychom v sobě probudili úžas, údiv nad tajemstvím Vtělení. Vánoce jsou svátky, které snad nejvíce vzbuzují tento vnitřní postoj: úžas, údiv, kontemplaci… Stejně jako betlémští pastýři, kteří nejprve přijali zářivé andělské zvěstování a pak spěchali najít znamení, které jim bylo naznačeno, Dítě zabalené v plenkách v jeslích. Se slzami v očích pokleknou před novorozeným Spasitelem. Ale nejen oni, i Marie a Josef jsou naplněni svatým úžasem nad tím, co pastýři říkají, že slyšeli od anděla o Dítěti.
Je pravda, že Vánoce nelze slavit bez úžasu. Úžasu, který se neomezuje na povrchní emoci – to není úžas – na emoci spojenou s vnějškovostí svátku, nebo ještě hůře s konzumním poblázněním. Ne. Pokud se Vánoce zredukují na toto, nic se nezmění: zítra to bude stejné jako včera, příští rok to bude stejné jako loni a tak dále. Znamenalo by to ohřát se na pár okamžiků u slaměného ohně a nevystavit se místo toho celou svou bytostí síle události, nepochopit střed tajemství Kristova narození.
A středem je toto: "Slovo se stalo tělem a přebývalo mezi námi" (J 1,14). To slyšíme několikrát při večerní liturgii, která zahajuje slavnost Matky Boží. Ona je první svědek, první a největší, a zároveň nejpokornější. Největší právě proto, že je nejpokornější. Její srdce je plné úžasu, ale bez špetky sentimentálnosti, slaďoučkovství nebo rádoby spirituality. Ne. Matka nás vrací do reality, k pravdě Vánoc, která je obsažena v oněch třech slovech svatého Pavla: "narozený z ženy" (Gal 4,4). Křesťanský úžas nevychází ze zvláštních efektů, z fantastických světů, ale z tajemství skutečnosti: není nic úžasnějšího a podivuhodnějšího než realita! Květina, hrouda hlíny, životní příběh, setkání... Vrásčitá tvář starce a čerstvě rozzářená tvář dítěte. Matka drží své dítě v náručí a kojí ho. Tajemství prosvítá.
Bratři a sestry, Mariin údiv, údiv církve je plný vděčnosti. Vděčnost Matky, která při pohledu na svého Syna cítí Boží blízkost, cítí, že Bůh neopustil svůj lid, že Bůh přišel, že je blízko, že je Bůh s námi. Problémy nezmizely, těžkosti a starosti nechybí, ale nejsme na to sami: Otec "poslal svého Syna" (Gal 4,4), aby nás vykoupil z otroctví hříchu a obnovil naši důstojnost dětí. On, Jednorozený, se stal prvorozeným mezi mnoha bratry a sestrami, aby nás všechny, ztracené a rozptýlené, přivedl zpět do Otcova domu.
Tato doba pandemie zvýšila pocit beznaděje na celém světě. Po počáteční fázi reakce, kdy jsme se cítili solidární na jedné lodi, se rozšířilo pokušení "každý sám za sebe". Ale díky Bohu jsme opět reagovali zodpovědně. Vskutku můžeme a musíme říci "díky Bohu", protože volba solidární odpovědnosti nepochází ze světa: pochází od Boha. Pochází totiž od Ježíše Krista, který jednou provždy vtiskl našim dějinám "směr" svého původního povolání: být všichni sestrami a bratry, dětmi jednoho Otce.
Řím má toto povolání vepsáno ve svém srdci. Zdá se, že v Římě se každý cítí jako bratr nebo sestra; v jistém smyslu se každý cítí jako doma, protože toto město v sobě obsahuje univerzální otevřenost. Troufám si říct, že je to univerzální město. Vychází ze svého historického vývoje, ze své kultury, ale hlavně z Kristova evangelia, které zde zapustilo hluboké kořeny a bylo zúrodněno krví mučedníků, počínaje Petrem a Pavlem.
Ale i v tomto případě buďme opatrní: přívětivé a bratrské město se nepozná podle "fasády", podle slov, podle vznešených akcí. Ne. Poznáme ho podle toho, že se denně věnuje těm, kteří mají největší problémy, rodinám, které pociťují tíhu krize, lidem s těžkým zdravotním postižením a jejich rodinám, těm, kteří potřebují denně veřejnou dopravu do práce, těm, kteří žijí na předměstí, těm, kteří byli v životě zavaleni nějakým selháním a potřebují sociální služby atd. Je to město, které hledí na každé své dítě, na každého svého obyvatele, ba dokonce na každého svého hosta.
Řím je nádherné město, které nepřestává okouzlovat, ale pro ty, kdo v něm žijí, je to také město únavné, bohužel ne vždy důstojné pro své občany a hosty, město, které se někdy zdá odvrhovat. Doufáme tedy, že všichni, ti, kteří zde žijí, i ti, kteří zde pobývají kvůli práci, poutím nebo turistice, si budou moci stále více vážit jeho péče o ty nejkřehčí a nejzranitelnější, o důstojnost života, o společný domov. Kéž každý s úžasem objeví v tomto městě krásu, která je, řekl bych, "důsledná" a která vzbuzuje vděčnost. To je mé přání pro tento rok.
Sestry a bratři, dnes nám Matka – Matka Maria a Matka Církev – ukazuje Dítě. Usmívá se na nás a říká: "On je Cesta. Následujte ho, mějte důvěru. Nezklame vás." Následujme ho na naší každodenní cestě: dává plnost času, dává činům a dnům smysl. Mějme důvěru ve šťastných i bolestných chvílích: naděje, kterou nám dává, je nadějí, která nikdy nezklame.
Přeložil Petr Vacík
