Papež ke kyperské pravoslavné církvi: Církev je Matka, která všechny shromažďuje
Milost, která mi umožňuje, aby zde byl, řekl papež v úvodu své promluvy, „mne upamatovává na náš společný apoštolský původ: Pavel prošel Kyprem a později přišel do Říma. Vycházíme ze stejného apoštolského nadšení a spojuje nás jediná cesta - cesta evangelia. Těší mě, když vidím, že jdeme stejnou cestou a hledáme stále větší bratrství a plnou jednotu“. Papež poté poukázal na svatého Barnabáše a připomněl, že jeho jméno znamená „syn útěchy“ či „syn povzbuzení“. Oba tyto postoje jsou nezbytné při hlásání evangelia, vyzdvihl František: Pravá útěcha se nemůže omezit pouze na niterný prostor, ale musí se proměnit v povzbuzení, které směřuje svobodu k dobru. Zároveň má každé povzbuzení ve víře spočívat na utěšující Boží přítomnosti a má být provázeno bratrskou láskou“.
„Hlásání evangelia tudíž nemůže být založeno pouze na obecných napomenutích, na opakování předpisů a norem, které je třeba dodržovat, jak se to často dělo. Musí jít cestou osobního setkání, věnovat pozornost otázkám lidí, jejich existenciálním potřebám. Abychom byli dětmi útěchy, je třeba naslouchat, nechat se vyslechnout, objevit druhého, sdílet, protože evangelium se předává skrze společenství. Jako katolíci si v nadcházejících letech přejeme opětovně objevovat synodální rozměr, který je konstitutivní pro bytí církve, a proto cítíme potřebu intenzívnější vzájemné cesty, neboť nám díky zkušenostem s vaší synodalitou můžete skutečně pomoci“, vysvětlil dále papež František a vyslovil naději na budoucí hojné příležitosti k vzájemnému setkávání, lepšímu poznávání, odbourávání mnoha předsudků a naslouchání jednotlivým zkušenostem víry. „Oběma stranám to přinese duchovní útěchu“, poznamenal.
Papež pak ujistil o svých modlitbách za pravoslavné a opětovně s odkazem na život svatého Barnabáše podotknul, že k oživení společenství a misie je zapotřebí též „odvaha zbavit se toho, co je sice cenné, ale pozemské, abychom upřednostnili plnost jednoty. Rozhodně nemám na mysli to, co je posvátné a co nám pomáhá setkat se s Pánem“, objasnil František, „nýbrž riziko absolutizace některých zvyků a obyčejů, které nejsou pro život z víry podstatné. Nenechme se ochromit strachem, otevřme se a učiňme odvážná gesta, nedopusťme nesmiřitelnost rozdílů, která se neodráží v evangeliu! Nedovolme, aby tradice v množném čísle s malým »t« převládly nad Tradicí v jednotném čísle s velkým »T«. Nabádá nás, abychom zanechali všeho, co může ohrozit plnost společenství, prvenství lásky a potřebu jednoty“.
„V oblasti našich vztahů“, přiznal dále papež František, „mezi námi dějiny otevřely široké průrvy, ale Duch svatý si přeje, abychom se s pokorou a úctou sblížili. Vyzývá nás, abychom nerezignovali na rozdělení daná minulostí, nýbrž naopak společně obdělávali pole Království s trpělivostí, vytrvalostí a konkrétností. Když totiž opustíme abstraktní teorie a budeme spolupracovat bok po boku v charitě, při výchově a v podpoře lidské důstojnosti, znovu objevíme bratra a společenství samo dozraje. Každý z nás si zachová své vlastní způsoby a styly, ale časem naše společná práce zvýší harmonii a prokáže svou plodnost. S Boží pomocí a pokornou vytrvalostí rozvíjejme naše apoštolské společenství“, vybízel František.
„Staletí rozdělení a odstupu způsobila, že jsme si osvojili, i když nedobrovolně, nemálo nepřátelských předsudků vůči druhým, předsudků často založených na špatných a zkreslených informacích, šířených agresivní a polemickou literaturou. To vše však narušuje Boží cestu, jejímž cílem je shoda a jednota. Kolikrát v dějinách jsme se my, křesťané, zabývali tím, že jsme se stavěli proti druhým, místo abychom pokorně přijali Boží cestu. Jak často přeháníme a šíříme předsudky o druhých. Církev je matka, shromažďuje všechny dohromady. Důvěřujme této matce. Všichni se musíme ubírat tam, kde je církev matkou. Vyprošujme si od Pána moudrost a odvahu, abychom následovali její cesty, nikoli naše“, uzavřel papež promluvu před svatým synodem kyperské pravoslavné církve.
(jag)
