Papež k římské kurii: Vánoce jedním slovem? Pokora
Jana Gruberová - Vatican News
„Tajemství Vánoc je tajemstvím Boha, který přichází na svět skrze pokoru, avšak tato doba na pokoru zapomíná, anebo ji prostě vyhošťuje do jisté formy moralismu, čímž ji vyprazdňuje z její výbušné síly, kterou je obdařena“, prohlásil papež v úvodu.
„Avšak kdybychom měli vyjádřit veškeré tajemství Vánoc jedním slovem, věřím, že slovo »pokora« by nám nejvíce pomohlo. Evangelia vyprávějí o chudé, až strohé scenérii, nevhodné k přijetí rodící ženy. A přesto Král králů přichází na svět, aniž by strhával pozornost, (...) nýbrž volí si pokoru jako vstupní bránu a zve nás, abychom jí procházeli. Vybavují se mi Duchovní cvičení. Bez pokory nelze jít vpřed a v pokoře nelze postoupit bez pokořování. Svatý Ignác nás žádá, abychom prosili o ponížení“.
Papež připustil, že není jednoduché porozumět tomu, co je skutečná pokora, a doložil to na příběhu vojevůdce Námana ze Sýrie, jak jej podává druhá kniha Královská (2 Král 5). Tento úspěšný vojevůdce aramejského vojska pod brněním slávy, síly, vojenské cti a všeobecné vážnosti skrývá slabé, zraněné, nemocné lidství – totiž malomocenství. „S tímto rozporem se často setkáváme také v našich životech: veliké dary se někdy stávají zbrojí, zakrývající velkou křehkost“, poznamenal František, „ale v životě každého člověka nastává chvíle, kdy si chce strhnout tuto masku a žít v naprosté upřímnosti“. Náman poslechne radu izraelské dívky, vydá se – vybaven zlatem a stříbrem – za prorokem Elizeem, aby ho zbavil nežádoucího neduhu. Prorok jej vybízí k prostému gestu – vysvléknutí a sedmerému omytí v řece Jordánu.
„Nikoli sláva, pocty, zlato ani stříbro! Milost, která zachraňuje, je zdarma, nelze ji snížit na úroveň věcí tohoto světa. Námanovi se však tento požadavek jeví jako příliš banální, jednoduchý, přístupný. Zdá se, že v jeho představivosti není místo pro sílu spočívající v jednoduchosti“.
Nakonec však poslechne a obnaží své tělo, „které se obnovilo jako tělo malého dítěte a byl čistý“ (2 Král 5,14). „Pokora obnaženého lidství Námanovi získává uzdravení“, zdůraznil František a vyzval, aby každý z nás o Vánocích našel odvahu a odložil svůj pancíř, vysvlékl se z kostýmu své role, společenského uznání a blyštivé slávy tohoto světa.
„Můžeme tak učinit na základě silnějšího, přesvědčivějšího, vlivnějšího vzoru: Božího Syna, který se nezdráhal pokořit, sestoupit do dějin a stát se člověkem, dítětem (...). Když se zbavíme svého šatu, výsad, rolí a titulů, zjistíme, že jsme všichni malomocní – všichni! – a potřebujeme léčbu. Vánoce jsou živou památkou tohoto vědomí a pomáhají nám, abychom mu hlouběji porozuměli.“
Žijeme-li pouze z poct, věnovaných naší vnější zbroji, hrozí nám duchovní zesvětštění, varoval papež. Na rozdíl od všech jiných pokušení je velice složité strhnout mu masku, protože je zakryto našimi běžnými jistotami: naší rolí, liturgií, naukou, zbožností.
„Pokora je schopností, jak realisticky, radostně a nadějně obývat své lidství, milované a požehnané Pánem, aniž bychom propadli zoufalství. Pokora znamená pochopit, že se nesmíme stydět za svou slabost. Ježíš nás učí, že na svou bídu máme pohlížet s toutéž láskou a něhou, s jakými se díváme na malé a slabé dítě. Bez pokory budeme vyhledávat a možná i najdeme určité pocity jistoty, ale určitě nenajdeme to, co nás může spasit a uzdravit. Tyto pocity jistoty jsou nejzkaženějším ovocem duchovního zesvětštění, neboť vyjevují nedostatek víry, naděje a lásky a mění se v neschopnost rozlišovat ve věcech pravdu“.
Všichni víme, že opakem pokory je pýcha, pokračoval papež. Rozdíl mezi nimi vystihuje verš z proroka Malachiáše, který František citoval: „Neboť hle, přijde den, který plane jako pec, slámou se stanou všichni zpupní, všichni, kdo se dopouštějí bezbožnosti! Den, který přijde, je spálí – praví Hospodin zástupů – že po nich nezůstane kořen ani větev!“ (3,19). Jak papež podotkl, pyšný člověk, uzavřený do svého malého světa, nemá minulost ani budoucnost – kořeny ani výhonky – a jeho srdce se zmocňuje zahořklý neplodný smutek, „nejcennější ďáblův elixír“ (Bernanos). Pokorný člověk, obdařený kořeny a větvemi, se naopak ustavičně řídí dvěma slovesy: pamatovat a plodit.
„Živoucí paměť, kterou máme v tradici, v kořenech, není kultem minulého, nýbrž vnitřním gestem, skrze které neustále opětovně vnášíme do srdce to, co nám předcházelo, procházelo našimi dějinami a přivedlo nás až sem. Pamatovat neznamená opakovat, ale docenit, oživit a s vděčností dopustit, aby naše srdce zahořela silou Ducha svatého, jak se to stalo prvním učedníkům (srov. Lk 24,32)“.
Pokud se však paměť nemá stát vězněm minulosti, potřebujeme plodnost, objasnil papež.
„Pokorný člověk plodí, vybízí a podněcuje směrem k tomu, co ještě není známo. Zpupný strnule opakuje – a rigidita je zvrácenost, velice aktuální zvrácenost – uzavírá se ve svém opakování, vnímá jistotu v tom, co zná, a obává se všeho nového, protože to nedokáže kontrolovat, narušuje to jeho stabilitu....ztratil totiž paměť.“
Jestliže je pravdou, že bez pokory nemůžeme potkat Boha a zakusit spásu, řekl dále papež František, je rovněžtak pravdou, že pokora je podmínkou k setkání s bratrem či sestrou, kteří žijí vedle nás. Pokoru si žádá rovněž nadcházející synodální proces, jehož se budeme po příští dva roky účastnit, dodal.
„Zůstane-li každý z nás v zajetí vlastních přesvědčení a prožitků, v ulitě svého vnímání a myšlení, stěží dopřejeme prostor onomu zakoušení Ducha, které, jak praví apoštol, se váže k vědomí, že jsme všichni dětmi jediného Boha a Otce všech (Ef 4,6). Ono „všech“ je nepřeslechnutelné . Každodenně mezi námi plíživě obchází klerikalismus, který nás – zvráceně – vábí ke smýšlení o Bohu, jenž promlouvá pouze k některým, zatímco ostatní mají jen naslouchat a plnit příkazy“.
Papež proto vybídl k synodalitě jako stylu, k němuž mají „konvertovat“ právě členové vatikánské kurie, sloužící všeobecné církvi. Kurie není jakýmsi logistickým či byrokratickým nástrojem, neřídí se podnikovou, nýbrž evangelní organizací. Je orgánem, který má prvořadě vydávat svědectví.
„Když tedy Boží slovo celému světu připomíná hodnotu chudoby, máme jako členové římské kurie přednostně usilovat o obrat ke střídmnosti. Jestliže evangelium hlásá spravedlnost, máme se jako první snažit o život v transparentnosti, bez protekcionářství a vytváření zájmových skupin. Ubírá-li se církev cestou solidarity, máme jít vzorem v jiném stylu práce, založeném na spolupráci a společenství. To vše lze uskutečnit jedině skrze cestu pokory, bez pokory to není možné“.
Svatý otec se poté vrátil k trojici slov, která mají určovat příští synodu: společenství, spoluúčast a poslání, a předložil je římské kurii jako tři způsoby, jejichž pomocí již zmíněnou cestu pokory konkrétně naplňovat a uvádět do praxe. Jak vyzdvihl, spoluúčast se projevuje ve spoluodpovědnosti, společenství znamená ochotu k týmové práci s lidmi odlišného smýšlení a poslání s sebou vždy nese zaujetí pro chudé, kterým se něčeho nedostává, nejen z hmotného, ale též duchovního, citového nebo mravního hlediska. Nakonec papež svým spolupracovníkům z římské kurie i sám sobě popřál, aby se dali evangelizovat pokorou – pokorou Vánoc, jesliček, chudobou a esencí Božího příchodu na svět.
„Dokonce též mudrcové, o kterých se můžeme domnívat, že pocházeli ze zámožnějších sociálních podmínek než Josef a Maria či betlémští pastýři před dítětem padli na zem (Mt 2,11). Padli na zem – to není jen gesto klanění, je to gesto pokory. Touto prostrací na holou zem se mudrci staví na roveň Bohu. Jedná se o totéž Boží sebezřeknutí (kenoze), tutéž blahosklonnost (synkatabasis), kterou Ježíš učiní o posledním večeru svého pozemského života, když »vstal od večeře, odložil svrchní šaty a uvázal si kolem pasu lněnou zástěru. Potom nalil vodu do umyvadla a začal učedníkům umývat nohy a utírat jim je zástěrou, kterou měl uvázanou kolem pasu« (Jan 13,4-5).
Proto jedině tehdy, když budeme svůj život pojímat jako službu, můžeme být všem užiteční. Jsme zde, abychom se učili vkleče adorovat Pána v jeho pokoře, a nikoli jiné pány v jejich opulentní prázdnotě, loučil se papež se svými spolupracovníky z římské kurie.