Kyperská homilie
Přinášíme vám plné znění papežovy homilie:
Dva slepci, když kolem nich Ježíš procházel, na něj volali své bídě a naději: "Synu Davidův, smiluj se nad námi!". (Mt 9,27). "Syn Davidův" byl titul připisovaný Mesiáši, o němž proroctví hlásala, že pochází z Davidova rodu. Oba hrdinové dnešního evangelia jsou tedy slepí, ale vidí to nejdůležitější: poznávají Ježíše jako Mesiáše, který přišel na svět. Zastavme se u tří pasáží z tohoto setkání. Mohou nám na této adventní cestě pomoci, abychom zase my přivítali Pána, který přichází, Pána, který prochází kolem.
První část: jít k Ježíši pro uzdravení. Text říká, že oba slepci volali k Pánu, když šli za ním (srov. v. 27). Nevidí ho, ale naslouchají jeho hlasu a následují jeho kroky. V Kristu hledají to, co předpověděli proroci, tedy znamení uzdravení a soucitu Boha uprostřed jeho lidu. Izaiáš o tom napsal: "Oči slepých se otevřou" (35,5). A další proroctví, obsažené v dnešním prvním čtení: "Osvobozeni od tmy a šera, oči slepých prohlédnou" (29,18). Ti dva v evangeliu důvěřují Ježíši a následují ho, aby našli světlo pro své oči.
A proč, bratři a sestry, tito dva lidé důvěřují Ježíši? Protože vnímají, že v temnotě dějin je on světlem, které osvětluje noci srdce a světa, které poráží temnotu a překonává veškerou slepotu. Víme, že i my nosíme v srdci slepotu. Stejně jako dva slepci jsme i my poutníky, často ponořenými do temnoty života. Nejdříve je třeba jít za Ježíšem, jak on sám žádá: "Pojďte ke mně všichni, kdo jste unavení a obtížení, a já vám dám odpočinout" (Mt 11,28). Kdo z nás není nějakým způsobem unavený a zatížený? My všichni jsme. Ale my se bráníme jít k Ježíši; mnohokrát raději zůstáváme uzavřeni sami do sebe, zůstáváme sami se svou temnotou, trochu se litujeme a přijímáme špatnou společnost smutku. Ježíš je lékař: jen on, pravé světlo, které osvěcuje každého člověka (srov. J 1,9), nám dává hojnost světla, tepla, lásky. On jediný osvobozuje srdce od zla. Můžeme si položit otázku: Uzavřu se do temnoty melancholie, která vysušuje prameny radosti, nebo půjdu k Ježíši a přinesu mu svůj život? Následuji Ježíše, "uháním" za ním, volám k němu kvůli svým potřebám, dávám mu svou hořkost? Udělejme to, dejme Ježíši šanci uzdravit naše srdce. To je první krok; vnitřní uzdravení vyžaduje další dva.
Druhou věcí je společné snášení ran. V tomto evangelijním příběhu nedochází k uzdravení jediného slepce, jako je tomu například v případě Bartimaia (srov. Mk 10,46-52) nebo slepého od narození (srov. J 9,1-41). Zde jsou nevidomí dva. Ocitají se spolu na cestě. Společně sdílejí bolest svého stavu, společně touží po světle, které by osvítilo jejich noci. Text, který jsme slyšeli, je vždy v množném čísle, protože ti dva dělají všechno společně: oba jdou za Ježíšem, oba k němu volají a prosí o uzdravení; ne každý sám za sebe, ale společně. Je příznačné, že říkají Kristu: Smiluj se nad námi. Používají "my", neříkají "já". Nemyslí na svou vlastní slepotu, ale společně žádají o pomoc. To je výmluvné znamení křesťanského života, to je charakteristický rys církevního ducha: myslet, mluvit, jednat jako "my", opustit individualismus a předstírání soběstačnosti, které způsobují nemoc srdce.
Dva slepci nás sdílením svého utrpení a bratrského přátelství mnohému učí. Každý z nás je kvůli hříchu nějakým způsobem slepý, což nám brání "vidět" Boha jako Otce a druhé jako bratry. To je to, co dělá hřích, že zkresluje realitu: nutí nás vidět Boha jako vládce a ostatní jako problémy. To je práce pokušitele, který věci falšuje a snaží se nám je ukázat v negativním světle, aby nás uvrhl do sklíčenosti a hořkosti. A ten ošklivý smutek, který je nebezpečný a nepochází od Boha, dobře klíčí v samotě. Proto nelze čelit temnotě osamoceně. Pokud neseme svou vnitřní slepotu sami, jsme přemoženi. Potřebujeme stát jeden vedle druhého, sdílet svá zranění, společně zvládat naši cestu.
Drazí bratři a sestry, tváří v tvář každé osobní temnotě a výzvám, kterým čelíme v církvi a společnosti, jsme povoláni k obnově bratrství. Pokud zůstaneme rozděleni mezi sebou, pokud bude každý myslet jen na sebe nebo na svou skupinu, pokud se nebudeme stmelovat, vést dialog, kráčet společně, nemůžeme plně vyléčit svou slepotu. Uzdravení přichází, když společně neseme svá zranění, když společně čelíme svým problémům, když si navzájem nasloucháme a mluvíme spolu. A to je milost života ve společenství, pochopení hodnoty toho, že jsme spolu, že jsme ve společenství. Prosím vás o toto: ať jste vždy spolu, ať jste vždy sjednoceni, ať jdete vpřed takto a s radostí: křesťanští bratři a sestry, děti jednoho Otce. Prosím o to i za sebe.
A zde je třetí krok: hlásat evangelium s radostí. Poté, co je Ježíš společně uzdraví, začnou dva anonymní protagonisté evangelia, v nichž se můžeme zrcadlit, šířit tuto zprávu po celém kraji a všude o ní mluvit. Je v tom trochu ironie: Ježíš jim radil, aby nikomu nic neříkali, ale oni dělají pravý opak (srov. Mt 9,30-31). Z příběhu je však zřejmé, že nemají v úmyslu Pána neuposlechnout; prostě jen nedokážou ovládnout své nadšení z uzdravení, svou radost z toho, co při setkání s ním zažili. A zde je další charakteristické znamení křesťana: radost z evangelia, která je nezadržitelná, "naplňuje srdce a celý život těch, kdo se setkávají s Ježíšem" (apoštolská exhortace Evangelii gaudium, 1); radost z evangelia osvobozuje od rizika intimistické, vážné, stěžující si víry a uvádí člověka do dynamismu svědectví.
Drazí přátelé, rád vás vidím a vidím také, že s radostí prožíváte osvobozující hlásání evangelia. Děkuji vám za to. Nejde o proselytismus - prosím, nikdy ne proselytismus! Jde o svědectví. Ne o odsuzující moralismus - ne, to nedělejte - ale jde o přijetí milosrdenství. Nejde o vnější uctívání, ale o prožívání lásky. Povzbuzuji vás, abyste pokračovali v této cestě: podobně jako dva slepci v evangeliu i my obnovme své setkání s Ježíšem a vyjděme ze sebe, abychom o něm nebojácně svědčili všem, které potkáme! Vyjděme ven, abychom přinesli světlo, které jsme obdrželi, vyjděme, abychom osvítili noc, která nás často obklopuje! Bratři a sestry, je zapotřebí osvícených, ale především zářících křesťanů, kteří se něžně dotýkají slepoty svých bratří a sester; kteří gesty a slovy útěchy rozsvěcují světla naděje v temnotách. Křesťanů, kteří zasévají semena evangelia na vyprahlá pole každodenního života, kteří přinášejí pohlazení do samot utrpení a chudoby.
Bratři, sestry, Pán Ježíš prochází, prochází i našimi kyperskými ulicemi, naslouchá volání naší slepoty, chce se dotknout našich očí a chce se dotknout našich srdcí, aby nás přivedl ke světlu, abychom se znovu narodili, abychom v sobě znovu povstali: to chce Ježíš udělat. A také nám klade stejnou otázku, jakou položil oněm slepcům: "Věříte, že to dokážu?" (Mt 9,28). Věříme, že to Ježíš může udělat? Obnovme svou důvěru v něho! Řekněme mu: Ježíši, věříme, že tvé světlo je větší než všechny naše temnoty; věříme, že nás můžeš uzdravit, že můžeš obnovit naše bratrství, že můžeš rozmnožit naši radost; a s celou církví tě všichni společně vzýváme: Přijď, Pane Ježíši!
Přeložil Petr Vacík
