Křik lidí, poslání církve, Boží sen

Andrea Monda

Yazan pláče. Je hladový. Narodil se 23. srpna na moři, na mare nostrum mezi Tureckem a Kyprem, kam se mu podařilo připlout, a nyní je tam, v druhé řadě v kostele Svatého Kříže v Nikósii, pár metrů od papeže, který vede ekumenickou modlitbu s migranty, v závěrečném okamžiku apoštolské návštěvy ostrova svatého Barnabáše. Yazanův otec tam není, byl "odmítnut", a s ním i ostatní děti, sourozenci malého chlapce, který teď přestal plakat: jeho matka Kawthar mu dala sušené mléko. Čas od času se však ozve a "naruší" projev Svatého otce, který po vyslechnutí čtyř intenzivních a dramatických svědectví promlouvá k migrantům. Skutečným "narušovatelem" je však papež svými slovy, a to až do té míry, že se na konci svého projevu cítí téměř povinen říci: "A promiňte mi, jestli jsem řekl věci tak, jak jsou, ale v této kultuře lhostejnosti nemůžeme mlčet a dívat se jinam". Žádné omluvy, jen díky. Návštěva Kypru, stejně příjemná a klidná jako klima na této "perle" ve Středozemním moři, našla svůj vrchol intenzity při setkání s migranty, vrchol napětí, okamžik, kdy se uzly dostaly do varu a objevily se všechny hluboké významy, které papeže Františka na tento malý ostrov přivedly.

Během těchto dvou dnů papež hovořil také o jiném otci a matce a i tato rodina je v nebezpečí, že bude rozdělena jako ta Jazanova: "rodina" Boha Otce a Matky Církve, kterou nelze z žádného důvodu rozdělit, a přesto se někdy lidským dějinám tento negativní zázrak podařil. Otcovství Boha nám říká, že jsme všichni (všechny lidské bytosti) jeho děti, mateřství církve křesťanům připomíná totéž, že jsme všichni děti téže matky, a proto jsme si navzájem bratry a sestrami.

Ve své homilii na stadionu GSP v pátek dopoledne se papež pozastavil nad tím, že církev je matkou a své děti neustále spojuje. To je hlavní důvod cesty Petrova nástupce, který se vydal na Kypr ve stopách Pavla a Barnabáše a poté do Řecka, aby se setkal se svými pravoslavnými bratry a sestrami k upřímnému a svobodnému objetí, jak se to děje mezi bratry a sestrami v každé rodině. Papež hovořil o vlastní rodině při svém prvním setkání s kyperskou církví v maronitské katedrále Panny Marie Milostivé, o rodině pěti sourozenců, kde se diskutovalo, dokonce živě diskutovalo, ale "zůstali jsme bratry, všichni jsme se sešli u jednoho stolu".

Druhý smysl je ještě "širší", zachycuje horizont Božího otcovství a podněcuje papeže Františka, aby se obrátil na obyvatele Kypru a promluvil k lidem celého světa a zejména té části světa, která si říká "rozvinutá civilizace", té, kterou, jak řekl včera odpoledne v kostele Svatého Kříže, "nazýváme Západ". V jeho slovech je cítit veškerá naléhavost, která ho vede k tomu, aby spustil své poplašné volání; papež znovu mluví o válce: "Je to válka této chvíle, je to utrpení bratří a sester, které nemůžeme umlčet.". Patriarcha jeruzalémských latiníků Pierbattista Pizzaballa se o ní zmínil již ve svém úvodním pozdravu: "Je to skutečnost, o které se nemluví, s výjimkou některých zvláště dramatických okamžiků; je skryta před zraky většiny obyvatelstva. Většině obyvatelstva zůstává utajena. Ale jakkoli ji chceme umlčet, každému, kdo si všímá dění kolem sebe, bije do očí. Mluvíme o tisících lidí, kteří nemohou zůstat neviditelní. Kostel Svatého Kříže, který je také přeplněn těmito neviditelnými lidmi, uslyšel vůli k převzetí odpovědnosti, kterou katolická církev vyjádřila silnými a jasnými slovy; jeruzalémský patriarcha řekl, že církev "může naslouchat hlasu těchto lidí, dát jim tvář a jméno. To je naše poslání: vrátit důstojnost a identitu lidem, které by možná mnozí raději neviděli nebo nepotkali, ale kteří existují, jsou skuteční a čekají na naši odpověď." Svatý otec řekl: "Říkám to proto, že je mou povinností pomáhat otevírat oči." Křičet na svědomí, aby otevřelo oči. Na tuto logiku reaguje hluchá a krátkozraká logika stavění zdí a bariér, ale jak zdůraznil Pizzaballa, "bariéry představují strach a vymazávají jakýkoli příslib budoucnosti, zdůrazňují náš nedostatek vize".

Chybí tedy vize a s ní i sen.  A přesto církev existuje proto, aby pracovala (aby byla "laboratoří bratrství", řekl papež, když mluvil o Kypru) na uskutečnění proroctví, o němž mluví Pavel v Listu Efezanům v úryvku, který zahajoval ekumenické modlitební setkání: "Už nejste cizinci, ale spoluobčané", a toto proroctví vyjadřuje Boží sen. To je to, co Bůh Otec dělá, sní. Jestliže matka církev spojuje sourozence, Bůh ještě předtím sní: "To je proroctví církve," řekl papež, "společenství, které - se všemi lidskými omezeními - ztělesňuje Boží sen. Protože Bůh sní [...] o světě míru, v němž jeho děti žijí jako bratři a sestry".

Bůh sní a člověk spí, ale spánkem beze snů. Papež se obrací na člověka, který je odevzdaný své letargii, a snaží se jím otřást, připomíná mu, že Bůh k nám promlouvá právě "skrze naše sny", a že tedy "nebezpečí spočívá v tom, že mnohdy nedovolíme snům, aby do nás vstoupily, a raději spíme a nesníme. Je tak snadné dívat se jinam. A v tomto světě jsme si zvykli na kulturu lhostejnosti, na kulturu, kdy se díváme jinam a klidně usínáme. Ale na téhle cestě lhostejnosti se snít nedá."

Během papežova projevu v kostele Svatého Kříže panovalo intenzivní, živé ticho, dav byl dojatý a pohnutý. Teď už je i malý Yazan potichu a spí. Kdo ví, jestli se mu něco zdá a jaké jsou jeho sny.

(vac)