Misionář, který „učinil papeže křesťanem“
„Dělník na Boží vinici“, „světec“, „vynikající kněz“ – těmito slovy papež František označil misionáře Enrica Pozzoliho, který se, jako mnozí jiní, na počátku dvacátého století vydal z Lombardie do Latinské Ameriky, aby pastoračně působil mezi italskými migranty. Životní příběh tohoto rodáka ze severoitalského města Lodi by pravděpodobně upadl v zapomnění, kdyby na Petrův stolec nebyl zvolen kardinál Jorge Mario Bergoglio. Italský misionář Enrico Pozzoli, který se narodil v roce 1880 v obci Senna Lodigiana a zemřel o jedenaosmdesát let později v Buenos Aires, totiž na Boží hod vánoční roku 1936 pokřtil v buenosaireské bazilice sv. Karla Boromejského a Panny Marie Pomocnice budoucího papeže Františka.
„Paradoxně můžeme říci, že to byl zcela normální misionář. Diecéze Lodi vyslala do misií obrovský počet mužů a žen. Jméno Enrica Pozzoliho sice nebylo neznámé, ale nic víc se o něm nevědělo. Ve známost vešlo až s volbou papeže Františka, kdy se argentinští historici a novináři zahloubali do Bergogliova životopisu a tam se náhle objevilo jméno Enrico Pozzoli.“
Misionář Pozzoli náležel do veliké skupiny italských salesiánů, které uskutečňovala sen dona Boska a vydala se do Latinské Ameriky, včetně Patagonie. Kniha do nejmenších podrobností vykresluje nelehký život italských migrantů v oněch letech:
„Zatímco Buenos Aires se tehdy řadilo k nejdůležitějším městům na světě – stačí pomyslet na to, že zde již počátkem dvacátého století fungovalo metro a bylo tu dvanáct divadel. V okolí města se ale rozkládala argentinská pampa, kde byly životní podmínky skutečně náročné. Rodina Bergogliových se do Argentiny vydala na podnět příbuzných, kteří zde zbohatli, protože založili podnik na asfaltování silnic. Tisícovkám dalších migrantů se ovšem tak dobře nedařilo. Hospodářská krize v roce 1929 a krach na newyorské burze pak všechno změnil a také příbuzní budoucího papeže byli nuceni firmu zavřít a ocitli se na dlažbě. Misionáři, jakým byl také don Enrico, tedy měli hodně práce, protože tyto rodiny nejen duchovně doprovázeli, ale také hmotně podporovali. Otec Pozzoli se staral jak o salesiánskou kolej, kterou měla kongregace v Buenos Aires, tak o oratoř. Zde se stal zpovědníkem Maria Bergoglia, otce budoucího papeže. A právě v této oratoři Mario Bergoglio poznal dva bratry Sivoriovy, začal je navštěvovat u nich doma a zamiloval se do jejich sestry, Reginy Marie, pozdější matky budoucího papeže. Snoubence pak oddal právě don Pozzoli v roce 1935 a o rok později pokřtil jejich prvorozeného Jorgeho Maria. Charismatem otce Pozzoliho byla schopnost oslovit všechny dospívající v oratoři i bazilice, ale především trávil dlouhé hodiny ve zpovědnici, jak to častokrát připomenul sám papež.“
Otec Enrico Pozzoli ovšem nejen „učinil budoucího papeže křesťanem“, ale také nadále ovlivňoval jeho duchovní život až do vstupu do jezuitského noviciátu.
„Zcela jistě jej doprovázel jako zpovědník. Když don Pozzoli zemřel, představený argentinských salesiánů kondoloval jeho příbuzným v dopise, v němž vyjadřoval zármutek nad tím, že v buenosaireské bazilice Panny Marie Pomocnice již nesedává ve zpovědnici tento kněz, který se vyznačoval takovou schopností naslouchat kajícníkům. Papež František mi vyprávěl, že do zpovědnice otce Pozzoliho přicházeli nejenom všichni buenosaireští salesiáni, ale také všichni kněží, řeholníci a řeholnice z okolí. Tento kněz, který byl papežovým duchovním otcem, totiž dokázal zpytovat lidské duše“.
Mnohé detaily ze života otce Pozzoliho vylíčil autorovi knihy sám papež František, který jej přijal ve vatikánském domě sv. Marty.
„Když jsem v loňském roce dokončil první verzi knihy, uvědomil jsem si, že životního osudy tohoto italského misionáře, který po sobě nezanechal mnoho písemných dokladů, popisuji s velkými mezerami. Očití svědci, kteří jej znali a které jsem vyhledal v obci Senna Lodigiana, jsou všichni vysokého věku, mezi pětaosmdesáti a pětadevadesáti lety. Jediný člověk, který mohl zaplnit ona prázdná místa, byl papež. Napsal jsem mu, že pracuji na životopisu kněze, který ho pokřtil, ale nikdy bych si nebyl představil, že mi zatelefonuje a pozve mne do domu sv. Marty. Zde mi věnoval hodinu svého času v konverzaci mezi čtyřma očima. Získal jsem tolik nových zpráv a informací, že jsem životopis otce Pozzoliho – ke svému štěstí – musel kompletně přepracovat. Budoucí papež František ještě předtím, než se stal buenosaireským arcibiskupem, totiž napsal vůbec první písemné pojednání o tomto knězi, protože ho k tomu po Pozzoliho smrti vyzval jeden argentinský salesiánský historik. Jedná se o šestistránkové vzpomínky na dona Pozzoliho, napsané na psacím stroji“.
Italský misionář Pozzoli byl na svou dobu poměrně originální zjev. Jeho velkým koníčkem byla fotografie, jejímž prostřednictvím dokumentoval různé církevní události. Sám si snímky vyvolával, což se v té době považovalo za zcela pionýrskou činnost. Kromě toho jej zajímaly hodinové strojky – spravil dokonce věžní hodiny jednoho patagonského kostela.
„Bylo to v Rio de la Plata. Ano, don Pozzoli byl výjimečný člověk. Papež mi se smíchem vyprávěl, že ho jednou hledali během nějakého procesí a našli ho vysoko v koruně stromu, odkud procesí fotil. Byl to jakýsi fotoreportér sui generis. Projevovalo se v něm ono zdravé bláznovství, bez něhož by se tito lidé nikdy nevydali do emigrace a nepodařilo by se jim změnit svět“.
Uzavírá Ferruccio Pallavera, autor svazku o italském misionáři Enricu Pozzolim, který pokřtil budoucího papeže Františka.
Připojme ještě několik slov ze vzpomínek papeže Františka, jimiž je kniha protkána. Papež si vybavuje kupříkladu to, jak mu v polovině padesátých let otec Pozzoli pomohl ve velice delikátní chvíli, kdy měl rodičům sdělit své rozhodnutí o vstupu do kněžského semináře. Jorge Mario Bergoglio o této volbě nejprve informoval svého tatínka, protože věděl, že u něj najde pochopení, a otec skutečně ihned projevil nadšení. Matčina reakce ovšem byla odlišná: vyzvala syna k přemýšlení a domnívala se, že by měl nejprve dostudovat. V tomto kritickém okamžiku zasáhl otec Pozzoli, který rodiče pozdějšího papeže pozval do cukrárny Perla v buenosaireské čtvrti Flores („La Perla de Flores“) a podařilo se mu sjednotit protichůdné názory.
Tento salesiánský misionář rovněž respektoval, když ho Bergoglio o dva roky později seznámil s úmyslem vstoupit do Tovaryšstva Ježíšova. Otec Pozzoli ho „nepřetahoval“ do své kongregace a ani mu toto možnost nenavrhl. Naopak, osobně zjistil v jezuitské koleji, v jakém termínu tam může mladý kandidát nastoupit, a do té doby se salesiánským inspektorem z Buenos Aires mladému Jorgemu vyjednal čtyřměsíční duchovně-zotavovací pobyt. Budoucí papež totiž právě takříkajíc prožíval své druhé narození, neboť mu krátce předtím hrozilo úmrtí v důsledku náhlé plicní infekce. Také papežovy vzpomínky tedy načrtávají portrét důvěryhodného rádce a pomocníka, otce Enrica Pozzoliho, následovníka dona Boska.
(jag)