Hledejte

Vatican News

Papež: Bůh sestoupil, aby nám umyl nohy

Promluva papeže Františka před modlitbou Anděl Páně v neděli 17. října

Drazí bratři a sestry, dobrý den!

Evangelium dnešní liturgie (Mk 10,35-45) nám vypráví, že dva učedníci, Jakub a Jan, žádají Pána, aby s ním jednou mohli sedět ve slávě, jako kdyby byli "prvními ministry", nebo tak nějak. Ostatní učedníci je však slyší a jsou rozhořčeni. Na tomto místě jim Ježíš trpělivě nabízí velkou lekci: pravou slávu nezískáme tím, že se vyvýšíme nad ostatní, ale tím, že prožijeme stejný křest, jaký on - Ježíš - přijme o něco později v Jeruzalémě, tedy kříž. Co to znamená? Slovo "křest" znamená "ponoření": Ježíš se svým utrpením ponořil do smrti a nabídl svůj život, aby nás zachránil. Jeho sláva, sláva Boží, je tedy láska, která se stává službou, a ne moc, která se snaží ovládat. Ne moc, která se snaží ovládat, ne! Je to láska, která se stává službou. Proto Ježíš na závěr říká jak svým učedníkům, tak i nám: "Kdo se chce mezi vámi stát velkým, bude vaším služebníkem" (Mk 10,43). Abyste se stali velkými, musíte se vydat cestou služby, sloužit druhým.

Setkáváme se se dvěma různými logikami: učedníci se chtějí vynořit a Ježíš se chce ponořit. Zastavme se u těchto dvou sloves. První z nich je vynořit se. Vyjadřuje onu světskou mentalitu, ke které jsme vždy v pokušení: žít všechno, i vztahy, jen abychom uspokojili své ambice, vyšplhali se po příčkách úspěchu, dosáhli významných pozic. Snaha o osobní prestiž se může stát nemocí ducha, dokonce se může maskovat za dobré úmysly. Například když za dobrem, které konáme a hlásáme, hledáme ve skutečnosti jen sebe a své vlastní potvrzení, to znamená, že se chceme drát dopředu, šplhat, a to vidíme i v církvi... Kolikrát se my křesťané, kteří bychom měli být služebníky, snažíme drát se dopředu. Proto je třeba vždy ověřit skutečné úmysly srdce, ptát se sami sebe: "Proč vykonávám tuto práci, tuto odpovědnost? Abychom nabídli službu, nebo aby si nás někdo všiml, pochválil nás a vysloužili jsme si kompliment?". Této světské logice staví Ježíš do protikladu svou vlastní: místo aby ses vyvyšoval nad druhé, sestup ze svého piedestalu, abys jim sloužil; místo abys vyčníval nad druhé, ponoř se do života druhých. V pořadu "K jeho obrazu" jsem nedávno sledoval službu různých charit, aby nikomu nechybělo jídlo: měli starost o hlad druhých,  starost o potřeby druhých. Dnes je mnoho, mnoho potřebných lidí a po pandemii ještě více. Dívejte se a snižujte se ve službě a nesnažte se šplhat pro svou vlastní slávu.

Zde je tedy druhé sloveso: ponořit se. Ježíš nás žádá, abychom se ponořili. A jak se ponoříme? Se soucitem do života těch, které potkáváme. Viděli jsme hlad: ale myslíme se soucitem na hlad tolika lidí? Když stojíme před jídlem, které je Boží milostí, že se můžeme najíst, je tolik lidí, kteří pracují a nemají celý měsíc dost jídla. Přemýšlejme o tom. A ponořit se do soucitu. Mít soucit není číslo ze statistik: Je tolik a tolik hladových... Ne! Jsou to lidi. A já: Mám s lidmi soucit?

Se soucitem k životu těch, s nimiž se setkáváme, jako to Ježíš dělal se mnou, s tebou, s námi všemi, přistupoval k nim se soucitem. Díváme se na Ukřižovaného Pána, ponořeného do hlubin našich zraněných dějin, a objevujeme Boží způsob jednání. Vidíme, že nezůstal nahoře na nebi a nedíval se na nás, ale sestoupil, aby nám umyl nohy. Bůh je láska a láska je pokorná, nevystupuje vzhůru, ale sestupuje dolů, jako déšť, který padá na zem a přináší život. Ale jak se dostat stejným směrem jako Ježíš, jak přejít od vynořování k ponoření se, od mentality prestiže, světské mentality, k mentalitě služby, křesťanské mentalitě? Je třeba odhodlání, ale to nestačí. Sami to zvládneme těžko, neřkuli vůbec, ale máme v sobě sílu, která nám pomáhá. Je to křest, ponoření do Ježíše, které jsme již všichni obdrželi z milosti a které nás vede, vybízí nás, abychom ho následovali, abychom nehledali své vlastní zájmy, ale dali se do jeho služeb. Je to milost, je to oheň, který v nás Duch svatý zažehl a který je třeba živit. Dnes prosme Ducha svatého, aby v nás obnovil milost křtu, ponoření do Ježíše, do jeho způsobu bytí, abychom byli více služebníky, abychom byli služebníky jako on.

A modleme se k Panně Marii. Ačkoli byla největší, nesnažila se vyniknout, ale byla pokornou služebnicí Páně a je plně ponořena do služby nám, aby nám pomohla setkat se s Ježíšem.

Přeložil Petr Vacík

17. října 2021, 12:52

Angelus je modlitba, která se pronáší třikrát denně na památku trvalého tajemství Vtělení, a to v šest hodin ráno, v poledne a v šest hodin večer, když se rozezní zvony. Název Angelus pochází z úvodu modlitby – Anděl Páně zvěstoval Panně Marii (Angelus Domini nuntiavit Mariae), která spočívá v krátké četbě tří jednoduchých testů zaměřených na Ježíšovo Vtělení a v recitaci tří Zdrávasů. Tuto modlitbu pronáší papež o nedělích a slavnostech v pravé poledne na Svatopetrském náměstí. Před modlitbou Anděl Páně se v krátké promluvě věnuje liturgickým čtením daného dne a po apoštolském požehnání zdraví poutníky. Od Velikonoc do Letnic se namísto modlitby Angelus pronáší modlitba Regina Coeli (Raduj se, Královno nebeská), která připomíná Ježíšovo zmrtvýchvstání a v jejímž závěru se třikrát opakuje Chvála nejsvětější Trojice.

Předchozí promluvy před modlitbou Angelus / Regina Coeli

Čtěte více >