Papež v bratislavské katedrále: Kristova církev nechce ovládat svědomí a zabírat prostory

Katedrálu zaplnili slovenští biskupové, kněží, řeholníci a řeholnice, seminaristé a katecheté. V promluvě, s níž se k nim papež obrátil, rozvíjel odpověď na otázku, co se očekává od dnešní církve, a to na základě trojice pojmů: svoboda, tvořivost a dialog.

„Církev není pevností, ani mocnářkou či hradem, který z výšky a dostatečného odstupu shlíží na svět, nýbrž společenství, které se – skrze radost z evangelia – snaží přitáhnout lidi ke Kristu. Prosím, nepodléhejme pokušení velkoleposti a světského velikášství. Církev má být pokorná jako Ježíš, který se pro nás stal chudým, abychom zbohatli z jeho chudoby (2 Kor 8,9).“

Prohlásil papež na úvod a připomenul, že ve středu církve nestojí ona sama. Pokud se totiž církev shlíží sama v sobě, tato přílišná starostlivost o vlastní organizaci a mínění společnosti, ji přivádí k teologii v líčidlech. Je naopak nezbytné ponořit se do reálného života lidí a dotazovat se, jaká duchovní očekávání lidé do církve vkládají? Podle papeže je to v první řadě svoboda, za kterou je třeba dennodenně bojovat:

„Někdy je pohodlnější nedat se vyprovokovat konkrétními situacemi a pokračovat v opakování minulosti, aniž bychom zapojili srdce a podstupovali riziková rozhodnutí. Vlečeme se životem a děláme totéž, co druzí – masa, veřejné mínění nebo média, která nám leccos prodávají a rozhodují za nás. To není dobré. Média za nás mnohokrát rozhodují, a tak ztrácíme svobodu.“

Takové postoje se někdy vkrádají rovněž do církve, pokračoval František. Považujeme za lepší, když je vše předem dáno, máme předepsané zákony, jistotu a uniformitu, namísto toho, abychom byli zodpovědnými, dospělými a myslícími křesťany, kteří zpytují své svědomí a jsou ochotni sami sebe zpochybňovat. V takovémto regulovaném duchovním a církevním životě existuje pokušení hledat falešný pokoj místo zneklidňujícího a proměňujícího ohně evangelia. Zejména mladé lidi neláká víra, která neponechává vnitřní svobodu, nepřitahuje je církev, kde všichni smýšlejí stejně a která vyžaduje slepou poslušnost:

„Drazí, nebojte se utvářet lidi ke zralému a svobodnému vztahu s Bohem. Je totiž důležitý. Možná tak nabydeme dojmu, že už všechno nemáme pod kontrolou a ztrácíme sílu a autoritu, ovšem Kristova církev nechce ovládat svědomí a zabírat prostory (...). Obracím se především k pastýřům: vykonáváte svou službu v zemi, kde se mnohé rychle změnilo a byly zahájeny demokratické procesy, ale svoboda je dosud křehká, a to zejména v lidských srdcích a myslích. Proto vás povzbuzuji, abyste je vedli k růstu oproštěnému od rigidní religiozity. Kéž lidé rostou svobodně a nepokořeně. Kéž může každý člověk odkrývat svobodu evangelia a postupně vstupovat do vztahu s Bohem. (...) Kéž nemusí nikdo obhajovat svou víru a může upřímně vyznat, že je hříšník. Nestačí se ovšem bít v prsa a přitom se považovat za spravedlivého. Hlásání evangelia má být osvobozující, nikdy skličující a deprimující. A církev má být znamením svobody a přijetí! Jeden biskup mi napsal, že jeho církev trpěla čtyři století pod tureckou nadvládou a dalších padesát let za komunismu, ale sedm let s jedním apoštolským nunciem obojí předčilo. Někdy se ptám: kolik lidí by mohlo něco takového říci o svém biskupovi nebo faráři? Bez svobody a otcovství se nic nedaří...“

V souvislosti s druhým slovem – tvořivost – papež poukázal na svaté Cyrila a Metoděje, kteří projevili interkulturní kreativitu při tlumočení křesťanského poselství.

„Není to snad nejnaléhavější úkol církve pro národy Evropy: najít nové abecedy pro hlásání víry? Naše bohatá křesťanská tradice dnes v životě mnoha lidí zůstává vzpomínkou na minulost, která už k nám nepromlouvá a neudává směr existenciálnímu rozhodování. Tváří v tvář ztrátě smyslu pro Boha a radosti z víry neprospěje, že si budeme stěžovat, zakopeme se v obranném katolicismu a budeme odsuzovat a obviňovat zlý svět, nikoli, potřebujeme tvořivost evangelia“.

Nejtvořivějším subjektem je ovšem Duch svatý, podotkl Svatý otec. Pokud se našemu hlásání a pastoraci nedaří vstupovat do běžných lidských životů, snažme se otevírat nové prostory a zkoušet jiné cesty, doporučil dále a učinil odbočku, týkající se kvalitní homilie. Zdůraznil, že už od exhortace Evangelii gaudium mu tento aspekt leží na srdci, a vybídl k dobré přípravě stručných a výstižných kázání, z kterých si posluchač odnáší určitou konkrétní myšlenku, obraz nebo cit.

„Bratři Cyril a Metoděj se, jak víte, setkali s překážkami a pronásledováním. Byli obviněni z hereze, protože se odvážili přeložit jazyk víry. Ideologie vzniká právě z pokušení vše uniformovat, ale evangelizace je inkulturační proces: je to setba oplývající novostí Ducha, který vše obnovuje“.

A konečně s odkazem na poslední pojem – dialog – papež popsal církev, která kromě utváření ke vnitřní a odpovědné svobodě, tvořivosti a ponoru do dějin a kultury, dokáže podporovat společenství, přátelství a dialog mezi věřícími různých křesťanských vyznání a mezi národy:

„Umí mluvit se světem, s vyznavači Krista, a to nejenom s těmi „našimi“, s lidmi, kteří prožívají námahu náboženského hledání a také s těmi, kteří nevěří. Není selektivní, nevolí si jedinou skupinu, nikoli, vede dialog se všemi – těmi, kdo mají nakročeno ke svatosti, vlažnými i nevěřícími. Po příkladu svatých Cyrila a Metoděje propojuje a udržuje v celku Východ a Západ, různé tradice a vnímavosti“.

V závěru papež vyzdvihl důležitost odpuštění na příkladu jezuitského kardinála Korce, který v římských katakombách zapálil svíčku za své pronásledovatele a vyprošoval jim milosrdenství. „Toto je evangelium, které roste v dějinách a životě skrze pokornou a trpělivou lásku“, uzavřel František setkání se slovenskými biskupy, kněžími, řeholníky a řeholnicemi v bratislavské katedrále sv. Martina.

(jag)