Papež: Sociální angažovanost patří k víře

Předmluvou, jejíž plné znění přinášíme, jej opatřil papež František.

Jádrem evangelia je hlásání Božího království, kterým je Ježíš osobně, Emanuel a Bůh s námi. V něm Bůh definitivně naplňuje svůj plán lásky k lidstvu, upevňuje své panství nad tvory a vnáší do lidských dějin semeno božského života, který je zevnitř proměňuje. Boží království rozhodně nelze ztotožňovat s nějakým pozemským a politickým výdobytkem nebo ho s ním zaměňovat, ale neměli bychom si ho představovat ani jako čistě vnitřní, osobní a duchovní skutečnost nebo jako příslib, který se týká pouze budoucnosti. Křesťanská víra ve skutečnosti žije tímto fascinujícím a přesvědčivým "paradoxem", slovem, které je velmi blízké jezuitskému teologovi Henrimu de Lubacovi: je to to, co Ježíš, navždy spojený s naším tělem, uskutečňuje již zde a nyní, otevírá nás vztahu s Bohem Otcem a působí neustálé osvobození v životě a dějinách, které žijeme, protože v něm se nyní přiblížilo Boží království (srov. Mk 1,12-15). Zároveň, dokud jsme v tomto těle, zůstává Království také příslibem, hlubokou touhou, kterou v sobě nosíme, voláním, které se ozývá ze stvoření dosud poznamenaného zlem, které sténá a trpí až do dne svého plného osvobození (srov. Řím 8,19-24).

Ježíšem ohlášené Království je tedy živou, dynamickou skutečností, která nás zve k obrácení a žádá, aby naše víra vystoupila ze statické povahy individuální religiozity nebo se omezila na legalizmus. Má se naopak stát neklidným a neustálým hledáním Pána a jeho slova, které nás každý den vyzývá ke spolupráci na Božím díle v rozličných životních a společenských situacích. Různými způsoby, často tiše a anonymně, často i za našich selhání a zranění, se v našich srdcích a v dějinách kolem nás uskutečňuje Boží království; jako malé semínko skryté v půdě (srov. Mt 13,31-32), jako kousek kvasu, který prokvasí těsto (Mt 13,24-30). Ježíš vnáší do našich dějin znamení nového života, který přišel zahájit, a žádá nás, abychom s ním na tomto díle spásy spolupracovali: každý z nás může přispět k uskutečnění díla Božího království ve světě, otevřít prostor spásy a osvobození, zasít naději, zpochybnit smrtící logiku sobectví evangelijním bratrstvím, zavázat se k něze a solidaritě ve prospěch bližních, zejména těch nejchudších.

Tento sociální rozměr křesťanské víry nesmíme nikdy neutralizovat. Jak jsem také připomněl v Evangelii gaudium, kérygma křesťanské víry má v sobě sociální obsah a vyzývá nás k budování společnosti, v níž vítězí logika blahoslavenství, a světa solidarity a bratrství. Bůh lásky, který nás v Ježíši vyzývá, abychom žili podle přikázání bratrské lásky, uzdravuje skrze lásku naše mezilidské a společenské vztahy a vyzývá nás, abychom byli tvůrci pokoje a budovali bratrství mezi sebou: „Je nám nabízeno Boží království (Lk 4,43); jde o to, abychom milovali Boha, který vládne světu. Nakolik bude mezi námi vládnout on, natolik bude život společnosti prostorem bratrství, spravedlnosti, pokoje a důstojnosti pro všechny“ (Evangelii gaudium, 180).

V tomto smyslu péče o naši Matku Zemi a závazek budovat solidární společnost, v níž jsme „všichni bratři a sestry“, nejenže nestojí mimo naši víru, ale jsou jejím konkrétním naplněním. To je základem sociální nauky církve. Není to jen sociální aspekt křesťanské víry, ale skutečnost, která má teologický základ: projevuje se tak láska Boha k lidstvu a jeho plán lásky a bratrství, který naplňuje v dějinách prostřednictvím svého Syna Ježíše Krista, s nímž jsou věřící skrze Ducha úzce spojeni. Jsem tudíž věčný kard. Michaelu Czernému a otci Christianu Baronemu, bratřím ve víře, za jejich příspěvek o bratrství a za tyto stránky, které jsou sice zamýšleny jako úvod k encyklice Fratelli Tutti, ale snaží se osvětlit a objasnit hlubokou souvislost mezi současným sociálním magisteriem a prohlášeními II. vatikánského koncilu.

Někdy se tato souvislost neobjeví na první pohled, vynasnažím se vysvětlit, proč tomu tak je. V dějinách Latinské Ameriky, do kterých jsem byl ponořen, nejprve jako mladý jezuitský student a poté při výkonu své služby, jsme dýchali církevní atmosféru, která s nadšením vstřebávala a přijímala za své teologické, církevní a duchovní intuice koncilu, inkulturovala je a uskutečňovala. Pro nás mladší se koncil stal horizontem naší víry, jazyka a praxe, to znamená, že se brzy stal naším církevním a pastoračním ekosystémem, ale neměli jsme ve zvyku často citovat koncilní dekrety nebo se zabývat spekulativními úvahami. Jednoduše řečeno, koncil vstoupil do našeho způsobu bytí křesťany a bytí církví a v průběhu života se moje intuice, vnímání a spiritualita jednoduše vytvářely na základě podnětů z učení II. vatikánského koncilu. Nebylo třeba citovat koncilní dokumenty. Dnes, kdy uplynulo již několik desetiletí a kdy se nacházíme ve světě - také církevním -, který se hluboce změnil, je pravděpodobně nutné více objasnit klíčové pojmy II. vatikánského koncilu, základy jeho argumentace, jeho teologický a pastorační horizont, argumenty a metody, které používal.

Kardinál Michael a otec Christian nám v tom v první části této vzácné knihy velmi pomáhají. Čtou a interpretují sociální magisterium, které se snažím předložit, a vynášejí na světlo něco, co je poněkud ponořeno mezi řádky, totiž učení koncilu jako základní východisko, jako místo, které vytváří otázky a myšlenky, a které proto také orientuje výzvu, kterou dnes adresuji církvi a celému světu ohledně bratrství. Protože bratrství, které je jedním ze znamení doby, jež II. vatikánský koncil vyzdvihuje, náš svět a náš společný domov, v němž jsme povoláni žít jako bratři a sestry, velmi potřebuje. V tomto horizontu má tedy kniha, kterou se chystám představit, také tu výhodu, že v dnešní době znovu vykládá intuici koncilu o otevřené církvi v dialogu se světem. Na otázky a výzvy moderního světa se II. vatikánský koncil snažil odpovědět v Gaudium et spes. Dnes si však uvědomujeme, že je třeba nejen církve v moderním světě a v dialogu s ním, ale především církve, která se dává do služeb lidstva, pečuje o stvoření a hlásá a uskutečňuje nové univerzální bratrství, v němž jsou lidské vztahy vyléčeny ze sobectví a násilí a jsou založeny na vzájemné lásce, přijetí a solidaritě.

Pokud nás o to žádají dnešní dějiny, zejména ve společnosti silně poznamenané nerovnováhou, zraněními a nespravedlností, uvědomujeme si, že právě duch koncilu nás vyzval, abychom vykládali a naslouchali signály, přicházející z lidských dějin. Předkládaná kniha má také tuto přednost: nabízí nám reflexi metodologie, kterou používá pokoncilní teologie a samotné sociální magisterium, a ukazuje, jak úzce je spojena s metodologií používanou koncilem, tj. historicko-teologicko-pastorační metodou, v níž jsou dějiny místem Božího zjevení, teologie rozvíjí orientaci prostřednictvím reflexe a pastorace ji ztělesňuje v církevní a sociální praxi. V tomto smyslu musí magisterium Svatého otce vždy naslouchat dějinám a potřebuje příspění teologie. Na závěr bych rád poděkoval kardinálu Czernému také za to, že do této práce zapojil mladého teologa, otce Baroneho. Toto spojení je plodné: kardinál, povolaný ke službě Svatému stolci a k tomu, aby byl pastoračním průvodcem, a fundamentální teolog. Je to příklad toho, jak lze spojit studium, reflexi a církevní zkušenost, a to nám také ukazuje na novou metodu, spojující oficiální hlas a hlas mladých lidí. Bratrství bude věrohodnější, pokud i v církvi začneme cítit, že jsme „všichni bratři“, a svou službu budeme prožívat jako službu evangeliu, budování Božího království a péči o společný domov.

(jag)