Papež: Mladí i staří - poklad tradice a svěžest Ducha
Mons. Fisichella uvedl papežovo kázání těmito slovy: „Bratři a sestry, je mi potěšením a ctí přečíst homilii, kterou pro tuto příležitost připravil papež František.“
Papežovo kázání vám zde přinášíme v plném znění:
Když se Ježíš posadil, aby učil, "pozvedl oči a viděl, že k němu přichází velký zástup, řekl Filipovi: 'Kde můžeme koupit chleba, aby měl tento lid co jíst?'". (J 6,5). Ježíš se neomezuje na předávání učení, ale nechává se pohnout hladem, který přebývá v lidských životech. A tak nasytí zástup tím, že rozdá pět ječných chlebů a dvě ryby, které dostal od jednoho chlapce. Na konci, když zůstalo několik kousků chleba, říká učedníkům, aby je posbírali, "aby se nic neztratilo" (v. 12).
V tento den, který je věnován prarodičům a starším lidem, bych se rád zaměřil právě na tyto tři momenty: Ježíš vidí hlad zástupu; Ježíš se dělí o chléb; Ježíš doporučuje, aby se posbíraly zbytky. Tři okamžiky, které lze shrnout do tří sloves: vidět, sdílet, uchovávat.
Nejprve vidět. Evangelista Jan na začátku příběhu tento detail zdůrazňuje: Ježíš zvedne oči a vidí hladový zástup, který mu šel tak daleko naproti. Takto začíná zázrak, pohledem Ježíše, který není lhostejný ani zaneprázdněný, ale cítí bolesti hladu, které trápí unavené lidstvo. Má o nás starost, záleží mu na nás, chce nasytit náš hlad po životě, po lásce a po štěstí. V Ježíšových očích vidíme Boží pohled: je to pozorný pohled, který si nás všímá, který zkoumá očekávání, jež nosíme v srdci, který vidí únavu, vyčerpání a naději, s níž jdeme dál. Pohled, který umí zachytit potřeby každého člověka: v Božích očích neexistuje anonymní dav, ale každý člověk se svým vlastním hladem. Ježíš má kontemplativní pohled, tedy pohled, který je schopen zastavit se před životem druhého člověka a číst v něm.
Takový je i pohled prarodičů a starších lidí na náš život. Tak se o nás starají už od dětství. V životě, který se často skládá z obětí, k nám nebyli lhostejní a věnovali se nám. Měli pozorné oči plné vlídnosti. Když jsme vyrůstali a cítili se nepochopeni nebo se báli životních výzev, všímali si nás, toho, co se měnilo v našich srdcích, našich skrytých slz a snů, které jsme nosili ve svém nitru. Všichni jsme prošli rukama našich prarodičů, kteří nás drželi v náručí. A také díky této lásce jsme se stali dospělými.
A my: jak se my díváme na prarodiče a seniory? Kdy jsme naposledy dělali společnost staršímu člověku nebo mu telefonovali, abychom mu řekli, jak je nám blízký, a nechali se jeho slovy požehnat? Trpím, když vidím společnost, která je uspěchaná, zaneprázdněná a lhostejná, zahlcená příliš mnoha věcmi a neschopná zastavit se pro pohled, pozdrav, pohlazení. Bojím se společnosti, ve které jsme všichni anonymním davem a už nejsme schopni se podívat a poznat jeden druhého. Babičky a dědečkové, kteří nás v životě živili, nyní touží po nás: po naší pozornosti, po naší vlídnosti. Aby nás cítili blízko sebe. Vzhlížejme k nim jako Ježíš k nám.
Druhé sloveso: sdílet. Když Ježíš vidí hlad těchto lidí, chce je nasytit. To se však děje díky daru malého chlapce, který nabízí svých pět chlebů a dvě ryby. Je krásné, že v centru tohoto zázraku, který prospěl tolika dospělým - asi pěti tisícům lidí - je chlapec, mladík, který se dělí o to, co má.
Dnes potřebujeme nové spojení mezi mladými a starými, potřebujeme sdílet společný poklad života, společně snít, překonat konflikty mezi generacemi a připravit budoucnost pro všechny. Bez tohoto spojenectví života, snů a budoucnosti nám hrozí hlad, protože se zvyšuje množství přerušených vazeb, osamělosti, sobectví a rušivých sil. V naší společnosti často podléháme myšlence, že "každý myslí sám za sebe". Ale tohle zabíjí! Evangelium nás vybízí, abychom se dělili o to, co jsme a co máme: jen tak můžeme být spokojeni. Mnohokrát jsem si vzpomněl, co o tom říká prorok Joel (srov. Joel 3,1): Mladí a staří spolu. Mladí, proroci budoucnosti, kteří nezapomínají na historii, z níž vzešli; starší, nikdy neunavení snílci, kteří předávají zkušenosti mladým, aniž by jim bránili v cestě. Mladí i staří, poklad tradice a svěžest Ducha. Mladí a staří společně. Ve společnosti a v církvi: společně.
Třetí sloveso: střežit. Po jídle jim podle evangelia zbylo mnoho kousků chleba. A Ježíš doporučuje: "Sbírejte zbytky, aby se nic neztratilo" (J 6,12). To je Boží srdce: nejenže nám dává víc, než potřebujeme, ale také mu záleží na tom, aby se nic neztratilo, ani kousek. Malý kousek chleba se může zdát malý, ale v Božích očích není nic k zahození. Tím spíše by neměl být odmítnut žádný člověk. Je to prorocká výzva, kterou jsme dnes vyzváni, abychom v sobě i ve světě zopakovali: sbírejte, pečlivě uchovávejte, opatrujte. Prarodiče a starší lidé nejsou odhozené zbytky života. Jsou to ty vzácné kousky chleba, které zůstaly na stole našeho života a které nás stále mohou živit vůní, kterou jsme ztratili, "vůní milosrdenství a paměti". Neztrácejme paměť, jejímiž nositeli jsou starší lidé, protože jsme dětmi této historie a bez kořenů bychom uvadli. Střežili nás na cestě růstu, nyní je na nás, abychom my střežili jejich životy, zmírňovali jejich potíže, naslouchali jejich potřebám, vytvářeli podmínky pro to, aby se jim dostalo pomoci v jejich každodenních úkolech a aby se necítili osamělí. Položme si otázku: "Navštívil jsem své prarodiče? Starší osoby v mé rodině nebo sousedství? Vyslechl jsem je? Dal jsem jim nějaký čas?" Postarejme se o ně, aby se nic neztratilo: nic z jejich životů a snů. Je na nás, abychom už dnes předešli zítřejším výčitkám, že jsme nevěnovali dostatečnou pozornost těm, kteří nás milovali a dali nám život.
Bratři a sestry, prarodiče a starší lidé jsou chlebem, který živí náš život. Buďme vděční za jejich pozorné oči, které si nás všímaly, za jejich ruce, které nás držely v náručí, za jejich kolena, která nás doprovázela a zvedala, za hry, které s námi hráli, a za pohlazení, jimiž nás utěšovali. Nezapomínejme na ně, prosím. Spojme se s nimi. Naučme se zastavit, rozpoznat je a naslouchat jim. Nikdy je neodhazujme. Pečujme o ně v lásce. A naučte se s nimi sdílet čas. Vyjdeme z toho lepší. A společně, mladí i staří, se nasytíme u stolu sdílení, požehnaného Bohem.
Přeložil Petr Vacík
