Papež: Nikoli dokazovat, nýbrž ukazovat Boha
Dobrý den, drazí bratři a sestry!
Jádrem evangelia, které jsme četli při dnešní liturgii, (Mt 16,13-19) je zásadní otázka, kterou Pán klade učedníkům: "Za koho mě pokládáte vy?" (v. 15). Je to dotaz zcela klíčový, který dnes Ježíš opakuje také nám: "Kdo jsem pro tebe?". Kdo jsem pro tebe, který jsi přijal víru, ale stále se bojíš vykročit na mé Slovo? Kdo jsem pro tebe, který jsi křesťanem tak dlouho, ale zvykovost tě opotřebovala a ztratil jsi svou první lásku? Kdo jsem pro tebe, který procházíš těžkým obdobím a potřebuješ se oklepat, abys mohl začít znovu? Ježíš se ptá: Kdo jsem pro tebe? Dejme mu dnes odpověď, ale odpověď, která vychází ze srdce. Všichni mu dejme odpověď, která vychází ze srdce.
Dříve než Ježíš položil tuto otázku, dal učedníkům ještě jinou: "Za koho mě lidé považují?". (srov. v. 13). Byl to jakýsi průzkum, který měl zaznamenat, jaké jsou názory na jeho osobu a na pověst, které se těšil; Ježíše sláva nezajímá, nebyl to tedy průzkum tohoto druhu. A proč se tedy na to ptal? Chtěl poukázat na rozlišení, které zásadním rozlišením křesťanského života. Někteří lidé setrvávají u první otázky, u názorů, a mluví o Ježíši. A pak jsou takoví, kteří naopak mluví k Ježíši, přinášejí mu svůj život, navazují s Ním vztah, a činí tak rozhodující krok, který všechno mění. Právě o to Pánu jde, chce být středem našich myšlenek, stát se vztažným bodem našich citů, být zkrátka láskou našeho života. Nezajímají ho názory, jaké o něm máme, zajímá ho naše láska, zajímá ho, zda je v našem srdci.
Svatí, které dnes slavíme, tento rozhodující krok učinili a stali se svědky. Nebyli Ježíšovými obdivovateli, nýbrž napodobovateli. Nebyli diváky, ale protagonisty evangelia. Nevěřili ve slova, ale v činy. Petr o nemluvil o svém poslání, své poslání žil, byl rybářem lidí. Pavel nepsal učené knihy, ale dopisy ze života během cest, na kterých svědčil. Oba strávili svůj život pro Pána a pro své bratry. A provokují nás. Protože riskujeme, že zůstaneme u první otázky, že budeme říkat názory a stanoviska, že budeme mít skvělé myšlenky a říkat krásná slova, ale nenasadíme se pro věc. A Ježíš chce, abychom naplno vstoupili do hry. Kolikrát například říkáme, že bychom chtěli církev věrnější evangeliu, bližší lidem, prorockou a misijní, ale v praxi pak neděláme nic! Je smutné, že mnozí mluví, komentují a diskutují, ale jen málo lidí svědčí. Svědkové se neztrácejí ve slovech, ale přinášejí ovoce. Svědkové si nestěžují na druhé a na svět, ale začínají u sebe. Připomínají nám, že nejde o to Boha dokazovat, ale že jej máme ukazovat vlastním svědectvím; nemáme ho ohlašovat proklamacemi, nýbrž dosvědčovat příkladem. Tomu se říká "nasadit život".
Při pohledu na životy Petra a Pavla však může vyvstat námitka: oba byli svědkové, ale ne vždy příkladní: byli hříšníci! Petr zapřel Ježíše a Pavel pronásledoval křesťany. A právě v tom je pointa - byli také svědky svých selhání. Svatý Petr by mohl třeba říci evangelistům: "Nezapisujte chyby, které jsem udělal", vytvořte evangelium jen tak. Ale neudělal to, jeho příběh vyvstává z evangelií ve své obnaženosti a syrovosti, se vší svou mizérií. Stejně tak činí i svatý Pavel, který ve svých listech líčí chyby a slabosti. Tady má počátek svědectví, odvíjí se od pravdy o sobě samém, od boje proti vlastní dvojakosti a lži. Pán skrze nás může konat velké věci, když se nesnažíme hájit svůj obraz, ale jsme průzrační před Ním I před druhými.
Dnes se na nás, drazí bratři a sestry, Pán obrací s otázkou. A jeho otázka je stejná: Kdo jsem pro tebe? Zkoumá naše nitro. Prostřednictvím svých svědků Petra a Pavla nás vybízí, abychom odhodili masky, zřekli se polovičatosti, výmluv, které nás činí vlažnými a průměrnými. Kéž nám v tom pomůže Panna Maria, Královna apoštolů. Kéž v nás roznítí touhu svědčit o Ježíši.
Přeložila Johana Bronková
