Papež: Všechno začíná tělem, tíhneme však k transcendentnímu horizontu
Papež František si v úvodu všímá, že trojice slov v nadpisu sympózia - mysl, tělo a duše - neodpovídá klasickému pojetí člověka v křesťanství, které zpravidla vnímá člověka jako osobu, chápanou jako jednotu těla a duše, obdařenou rozumem a vůlí (srov. KKC 1703-1705). Připomíná nicméně, že sv. Pavel v 1. listu Soluňanům (5,23) mluví o rozlišení na ducha, duši a tělo, podobně jako mnozí Otcové církve či moderní myslitelé. František tedy přistupuje na toto trojí dělení, coby poukaz ke třem dimenzím lidské bytosti “dnes příliš často oddělovaným” - jak podotýká - “které jsou však ve skutečnosti hluboce a neodmyslitelně provázány”.
“Biologická vrstva naší existence, která se projevuje v naší tělesnosti, představuje tu nejbezprostřednější dimenzi, avšak nikoli nejsnadnější k porozumění. Nejsme čistí duchové. Pro každého z nás všechno začíná naším tělem - a nejen to: od početí do smrti nejenže máme tělo, nýbrž jsme tělem. A křesťanská víra nám říká, že jím budeme také ve vzkříšení.”
Jak papež podotýká, lékařská věda po této stránce představuje fascinující putování lidské bytosti za objevením sebe sama. Platí to nejen pro západní akademickou vědu, ale také pro bohatství nejrůznějších lékařských tradic jiných civilizací. František si všímá interdisciplinárního rozvoje, který v poslední době napomáhá lepšímu popisu vztahů mezi fyzickým zdravím a prostředím, výživou, psychofyzickými stavem a péčí o duchovní život, ba bádá dokonce nad vztahem mezi zdravím a uměním.
Na druhé straně dochází k aplikaci vědecko-technologického poznání na lékařské vědy, které se projevuje zejména v oblasti genetiky. Spolu s ním však vyvstávají některé “zásadní antropologické a etické otazníky, jako například problém manipulace lidského genomu s cílem kontrolovat nebo dokonce překonat proces stárnutí nebo modifikovat možnosti lidské bytosti,” dodává papež a obrací se k druhému pojmu obsaženému v názvu sympózia: “mysl” - výraz, který se pojí s představou ducha, intelektu, rozumu, jenž je základem možnosti lidského sebeporozumění.
“Základní otázka, nad níž jste debatovali, je ve skutečnosti tatáž, která po tisíciletí vede lidstvo k hledání toho, co nás činí lidskými. V současné době se tento konstitutivní prvek často ztotožňuje s mozkem a neurologickými procesy. Nicméně jakkoli zásadní je význam biologické a funkční komponenty mozku, přece není prvkem, který by byl s to vysvětlit všechny jevy, které nás definují jako člověka. Mnohé z nich totiž nejsou “měřitelné”, a tedy přesahují tělesnou matérii.”
František dále poukazuje na otázky obsažené v termínu “mysl - intelekt”, kterými se odedávna zabývali zejména filosofové a teologové, a konstatuje, že bádání nad ním neztratilo nic na aktuálnosti, protože se týká původu lidských schopností jako je morální vnímavost, soucit, empatie, solidární láska nebo estetické cítění, či hledání nekonečného a transcendentního. Jak v židovsko-křesťanské, tak také v řecko-helénské tradici přivádějí tyto koncepty k transcendentní dimenzi, k nemateriálnímu principu nazývanému “duší”, pokračoval papež František.
“Přestože tento termín nabýval v průběhu času v rozmanitých kulturách a náboženstvích různých významů, idea, kterou jsme zdědili z klasické filosofie přisuzuje duši roli konstitutivního principu uspořádávajícího celé tělo, v němž mají původ rozumová, citová a volní hnutí, včetně svědomí. Bible a především filosoficko-teologická reflexe právě skrze pojem “duše” definuje jedinečnost člověka, specifičnost lidské osoby, kterou nelze redukovat na žádnou jinou formu živého bytí, a která zahrnuje otevřenost k nadpřirozené dimenzi, tedy k Bohu. Tato transcendentní otevřenost tomu, co je větší než já, je konstitutivní a dosvědčuje nekonečnou hodnotu každé lidské osoby. Běžným jazykem můžeme říci, že je jako okno, které vyhlíží a přivádí k horizontu.”
Řekl papež František v poselství k účastníkům konference nadepsané “Zkoumání mysli, těla a duše”. A popřál badatelům a studentům, aby pokračovali v interdisciplinárním výzkumu vedoucímu k lepšímu pochopení nás samých a směřujícímu k transcendentnímu horizontu, k němuž tíhne naše bytí.
(job)
