Papež: Pevnost a věrnost sv. Josefa je příkladem pro každé povolání
František poukazuje na rysy, které sv. Josefa přibližují každému z nás. „Nikoho neudivoval, nebyl obdařen zvláštními charismaty, nejevil se v očích těch, kdo ho potkávali, jako výjimečný. Nebyl slavný a nechtěl na sebe upozorňovat, evangelia necitují ani jedno jeho slovo. A přece ve svém obyčejném životě uskutečnil to, co bylo v Božích očích vyjímečné,“ píše papež.
Poznamenává, že před Bohem má význam pouze lidské srdce a v Josefovi Bůh rozpoznal otcovské srdce schopné oběti. František připomíná, že Bůh chce přetvářet otevřená srdce, schopná se nasadit, štědrá v sebedarování, soucitná v přinášení útěchy v úzkostech a pevná, aby posilovala naději. „Právě toto potřebuje kněžství a zasvěcený život, zejména dnes, v době poznamenané křehkostí a utrpením, také kvůli pandemii, která přinesla nejistotu a strach o budoucnost a smysl života vůbec“ – čteme v papežském poselství.
František konstatuje, že Josefovo povolání nejlépe vystihují tři klíčová slova. Prvním z nich je „sen“ ve smyslu tužba. Papež zdůrazňuje, že každý člověk má velká očekávání, sní o dalekých perspektivách, které nemohou být nahrazeny prchavými cíli jako úspěch, peníze nebo zábava. Snem každého člověka je láska, která dává životu smyslu, protože vyjevuje jeho tajemství, kterým je – jak píše papež František – schopnost obětovat svůj život pro druhé. Svatý Josef je nejlepším příkladem následování tohoto vnitřního hlasu, který se zjevil ve snu.
V prchavém snu rozpoznal Boží hlas, protože jeho srdce již bylo k Bohu orientované. Jeho bdělý „vnitřní sluch“ potřeboval jen drobný podnět, aby rozpoznal Boží hlas. „To se týká také našich povolání: Bůh nemá zalíbení v okázalých způsobech, v nichž by se zjevení vlamovalo do naší svobody. Předává své plány s mírností, neoslepuje nás planoucími vizemi, nýbrž jemně nás obrací k vlastní nitru, hluboce se k nám přibližuje a promlouvá k nám prostřednictvím našich myšlenek a citů. A takto, stejně jak to učinil se sv. Josefem, nám předkládá vysoké a překvapivé cíle.“
Druhým slovem vystihujícím cestu sv. Josefa a jeho povolání je „služba“. Evangelia ukazují, že vždycky žil pro druhé. Jeho schopnost milovat způsobila, že si nic nenechával výlučně pro sebe. „Každé pravé povolání se rodí ze sebedarování, kterým je zralost jednoduchého obětování. Také kněžství a zasvěcený život žádá tento typ zralosti. Tam kde povolání k manželství, celibátu či panenství nedosáhne zralosti sebedarování a zastaví se u pouhé logiky oběti, se pak namísto znamení krásy a radosti lásky stává výrazem neštěstí, smutku a frustrace“ (Patris corde, 7) – píše papež.
Služba nebyla pro sv. Josefa pouhým vznešeným ideálem, ale zásadou každodenního života. Těžce pracoval, aby nalezl a připravil místo, kde by se mohl narodit Ježíš; učinil všechno, co bylo v jeho silách, aby Jej ochránil před Herodovým běsněním; rychle se vrátil do Jeruzalém, aby vyhledal ztraceného Ježíše; živil rodinu prací, rovněž v cizí zemi. „Tato pozorná a starostlivá péče je znamením vydařeného povolání. Je svědectvím života, kterého se dotkla Boží láska. Jak krásný příklad křesťanského života přinášíme, když nenásledujeme zarputile pouze své ambice a nenecháme se ochromovat svými nostalgiemi, nýbrž pečujeme o to, co nám Pán prostřednictvím církve svěřuje! Tehdy na nás Bůh vylévá svého Ducha, svoji kreativitu, a stejně jako v Josefovi působí divy (v nás),“ zdůraznil František.
Posledním slovem charakterizujícím sv. Josefa je „věrnost“. Josef byl člověkem, který se v činnorodém mlčení s trpělivou drží Boha a Jeho plánů. Rozjímá a zvažuje, nedovolí, aby jej zachvátil spěch, nepoddává se pokušení unáhlených rozhodnutí, nepoddává se instinktu, nežije pro okamžik. Ví, že život lze budovat jedině vytrvalým přitakáváním velkým rozhodnutím. (…) Povolání, podobně jako život, dozrává jedině skrze každodenní věrnost. (…) Tato věrnost je tajemstvím radosti,“ píše papež František v poselství ke Světovému dni modliteb za povolání.
(job)
