Papež: Přejděme od obdivu k údivu
Tato liturgie v nás každoročně vzbuzuje ohromení, v němž z radosti, která přijímá Ježíše vstupujícího do Jeruzaléma, přecházíme do bolesti, když je odsouzen k smrti a ukřižován. Je to vnitřní postoj, který nás bude provázet po celý Svatý týden. Snažme se nyní do něj pohroužit.
Ježíš nás od počátku udivuje. Jeho současníci jej slavnostně vítají, ale on vjíždí do Jeruzaléma na prostém oslátku. Jeho krajané o Velikonocích očekávají mocného osvoboditele, avšak Ježíš přichází, aby je dokonal svou obětí. Příslušníci jeho národa čekají, že budou slavit vítězství, vykonané mečem nad Římany, avšak Ježíš přijíždí, aby slavil vítězství Boha, dosažené křížem. Co se stalo oněm lidem, kteří několik dní po oslavném „Hosana“ křičí „Ukřižuj“? Co se to stalo? Tito lidé spíše než Mesiáše následovali jeho obraz. Obdivovali Ježíše, ale nechtěli se jím dát ohromit. Údiv se liší od obdivu. Obdiv může být světský, protože svá očekávání naplňuje podle vlastního vkusu, kdežto údiv se naopak otevírá druhému člověku a jeho novosti. Také dnes mnozí lidé Ježíše obdivují, protože pěkně mluvil, miloval a odpouštěl, jeho příklad změnil dějiny...Obdivují se mu, ale jejich život se nemění, poněvadž obdiv nestačí. Je třeba Ježíše následovat po jeho cestě, dát se jím zpochybnit, přejít z obdivu do údivu.
A co nejvíce na Pánu a jeho Velikonocích udivuje? Skutečnost, že dochází ke slávě skrze pokoření. Triumfuje tím, že na sebe bere bolest a smrt, kterým bychom se my, zajatci obdivu a úspěchu, raději vyhnuli. Ježíš se však, jak nám řekl sv. Pavel, „zřekl sám sebe“ a „ponížil se“ (Flp 2, 7.8.). To udivuje: přihlížet tomu, jak se Všemohoucí zcela umenšuje. Vidět Slovo, které všechno zná, jak nás mlčky zaškoluje z katedry kříže. Vidět krále králů, jehož trůnem je šibenice. Vidět Boha veškerenstva všeho zbaveného a namísto slávy korunovaného trním. Vidět Jej, ztělesněné dobro, jak jej haní a urážejí. Proč toto všechno ponížení? Proč jsi ho, Pane, dovolil?
Učinil to pro nás, aby se až do dna dotkl naší lidské reality, aby prošel veškerým naším bytím a zlem, aby se k nám přiblížil a neopustil nás v bolesti a smrti, aby nás zachránil a spasil. Ježíš vystupuje na kříž, aby sestoupil do našeho utrpení. Zakouší naše nejhorší duševní stavy: selhání, odmítání všemi, zradu lidí, kteří ho mají rádi, a dokonce opuštěnost od Boha. Na svém těle pociťuje naše nejdrásavější rozpory, a tak je vykupuje a přetváří. Jeho láska přistupuje k naší slabosti, dospívá až tam, kde se nejvíce stydíme. A tak víme, že již nejsme sami, poněvadž Bůh je s námi v každé ráně i v každém strachu – žádné zlo a žádný hřích nemají poslední slovo. Bůh vítězí, avšak palma vítězství prochází dřevem kříže, a proto se kříž a palma k sobě druží.
Prosme o milost údivu. Bez úžasu křesťanský život zešedne. Jak můžeme svědčit o radosti ze setkání s Ježíšem, pokud nás dennodenně neudivuje jeho překvapující láska, která odpouští a přeje novým začátkům? Jestliže se z víry vytratí úžas, ohluchne a již nevnímá nádheru milosti, necítí chuť Chleba života a Slova, nezakouší krásu bratrů a daru stvoření. Pak taková víra nemá jinou možnost než se utíkat k legalismu, klerikalismu a ostatním věcem, které Ježíš kritizuje ve 23. kapitole Matouše.
O tomto Svatém týdnu pozdvihněme zrak ke kříži, abychom obdrželi milost údivu. Svatý František z Assisi se podivoval tomu, že jeho bratři při pohledu na kříž nepláčou. A nás ještě Boží láska dokáže přivést k pohnutí? Proč už před Ním neumíme žasnout? Proč? Možná kvůli tomu, že se naše víra opotřebovala zvykovostí. Možná kvůli tomu, že vězíme ve svých nářcích a ochromuje nás naše nespokojenost. Možná kvůli tomu, že už ničemu nedůvěřujeme a sami sebe dokonce považujeme za omyl. Avšak za všemi těmito „možná“ se skrývá skutečnost, že jsme se dosud neotevřeli daru Ducha, který uděluje milost úžasu.
Začněme znovu právě z tohoto údivu, hleďme na Ukřižovaného a povězme mu: „Pane, jak mne miluješ! Jak jsem pro tebe cenný!“. Dejme se Ježíšem udivovat, protože velikost života nespočívá ve vlastnictví nebo sebepotvrzení, nýbrž ve zjištění, že jsme milováni. Toto je velikost života. Totiž zjistit, že jsme milováni. Velikost života je v kráse lásky. V Ukřižovaném spatřujeme poníženého Boha, Všemohoucího zbídačeného na odpis. Skrze milost údivu pak chápeme, že pokud přijímáme takto odepisovaného člověka a přistupujeme k lidem, tupeným životem, milujeme Ježíše, poněvadž On je v nich, v posledních a odmítaných, v těch, které naše farizejská kultura odsuzuje.
Dnešní evangelium nám ihned po Ježíšově smrti odkrývá nejkrásnější výjev údivu. Je to obraz setníka, který „když uviděl, že takto Ježíš vydechl naposledy, prohlásil: »Tento člověk byl opravdu syn Boží!«“ (Mk 15,39). Nechal se uvést v úžas láskou. Jaký způsob Ježíšovy smrti zde uviděl? Spatřil, že Ježíš umírá a miluje. Nad tím žasl. Trpěl, byl vysílený, ale nepřestával milovat. Takový je úžas před Bohem – Bohem, který dokáže také smrt naplnit láskou. Setník, který byl pohan, v této neslýchané a nezištné lásce nachází Boha. Byl to opravdu syn Boží! Jeho výrok zpečeťuje pašije. V evangeliu již mnozí před ním uznali Ježíše za Božího syna, když jej obdivovali kvůli divům a zázrakům, avšak Kristus sám je umlčel, protože hrozilo, že ustrnou ve světském obdivu, v představě Boha, jemuž se klaníme a kterého se obáváme, protože je mocný a strašlivý. Nyní to již není třeba, pod křížem už nenastane nedorozumění. Bůh se odhalil a kraluje výlučně odzbrojenou a odzbrojující silou lásky.
Bratři a sestry, ještě dnes Bůh ohromuje naši mysl a srdce. Dopusťme, aby námi tento údiv prostoupil, pohleďme na kříž a také vyslovme: „Ty jsi opravdu syn Boží! Jsi můj Bůh“.
Přeložila Jana Gruberová
