Čas je dar, který Bůh svěřil naší odpovědnosti
Papež spolu s nimi uvažoval na časem, který tvoří náš život a který je Božím darem, vloženým do naší zodpovědné péče a podněcujícím k díkůvzdání. Především upozornil na minulost, neboť „každá oslava je příležitostí k tomu, abychom listovali rodinným albem a upamatovávali se na to, odkud přicházíme a jaká evangelní svědectví nám umožnila, že jsme se ocitli právě v nynějším bodě. Kráčet zpět časem znamená s úžasem a vděčností odkrývat počátky své víry“, zdůraznil František.
„A toto upamatování platí jak pro celý národ, tak pro každého jednotlivce. Pohled zpět nám připomíná lidi, kteří jako první napomohli tomu, že jsme se zamilovali do Ježíše – ať už to byl náš farář, nějaká řeholnice, prarodiče anebo rodiče. Jim dlužíme za největší z darů. Kněžím je pak zvláště drahá vzpomínka na den, když rozpoznali své povolání, na chvíli, kdy vyslovili první a rozhodné přitakání Božímu volání, a na den kněžského svěcení. Když jste unavení anebo sklíčení, když klesáte na mysli kvůli nějaké zkoušce či neúspěchu, pohlédněte zpět na svůj dosavadní životní příběh, nikoli kvůli útěku do idealizované minulosti, nýbrž abyste opětovně nabyli elánu a emocí, které vnuká první láska. Prospívá nám, když se rozpomeneme na chvíle, kdy Bůh prošel naším životem, na všechny ty okamžiky, když se naše cesty zkřížily se stezkami Pána, který nás přivedl zpět, povzbudil, pokáral a obnovil. Takto zcela jasně vysvítá, že nás Pán nikdy neopustil, stále kráčel s námi – někdy diskrétněji, jindy výrazněji, včetně okamžiků, které se jevily jako nejtemnější vyprahlost“.
Jestliže nám minulost poskytuje příležitost k tomu, abychom si ověřili pevnost své víry a povolání, budoucnost před námi otevírá obzory a je školou naděje, pokračoval papež František. Křesťanský život již ze své podstaty směřuje do budoucnosti – jak té bezprostřední, tak vzdálené, v níž se na konci časů setkáme se Zmrtvýchvstalým, který nám odešel připravit příbytek do Otcova domu.
„Stejně jako minulost nemá být intimistickým uzavřením do sebe sama, je třeba vyvarovat se ukvapenosti plynoucí z toho, že pokojně neprožíváme danou přítomnost. V semináři nás všechno tíží a představujeme si, jaký život nás očekává po vysvěcení. Dostaneme první pastorační úřad a když se vyskytnou první potíže, hned přemýšlíme o tom, na jakém místě bychom ze sebe mohli vydat to nejlepší. A tak to jde dál po dlouhé roky nebo celý život, dokud nenastane konverze. Drazí kněží – avšak může to platit také pro zasvěcené anebo laiky – nebuďte lidmi věčných zítřků, kteří stále hledají ideální podmínky a příhodný moment k tomu, aby učinili něco dobrého, ačkoli takové okolnosti jsou pochybnou utopií. Nežijte v ustavičném bezdechém napětí, které se omezuje na to, že snáší přítomnost a čeká na to, až pomine.“
Budoucnost v kladném slova smyslu naopak znamená prorocký pohled a učedníkovu schopnost být poddajným nástrojem v Božích rukou. Ovšem jediný čas, který nám nyní náleží, je přítomnost, podotknul papež, již jsme povoláni prožívat v celé její rozporuplnosti, utrpení a bídě.
„Dnešek je časem konkrétnosti. Jako kněží jste zde v Římě, abyste studovali a procházeli trvalou formací ve své koleji. Nežádá se po vás, abyste tesknili po původní farnosti, ani abyste si představovali prestižní úřady, které vám biskup svěří po návratu domů...Máte naopak milovat tuto konkrétní komunitu, sloužit bratrům, které vedle vás Bůh postavil, využívat možností k pastoračním stážím, které se nabízejí. Vzhledem k důvodům svého pobytu máte svědomitě a pečlivě studovat. Jak řekl sv. Jan Pavel II. vašim předchůdcům, »skrze své studijní úsilí budete připraveni k tomu, abyste konali službu Slovu a hlásali tajemství spásy zcela jasně a jednoznačně, aby se tak odlišilo od pouhých lidských názorů« (2.6.2001)“.
Uzavřel papež František dnešní audienci pro studenty z filipínské koleje.
(jag)
