Hledejte

Vatican News
Papež při katechezi na generální audienci, 21. října 2020, aula Pavla VI. Papež při katechezi na generální audienci, 21. října 2020, aula Pavla VI.  (Vatican Media)

Modlitba Žalmů – 2. část

Papežova katecheze na generální audienci, 21. října 2020, Aula Pavla VI.

(Žl  36,2-4.6.8-9)

Dokončíme dnes katechezi o modlitbě Žalmů. Zaznamenejme nejprve, že se v Žalmech často vyskytuje záporná postava „bezbožníka“, tedy toho nebo té, kteří žijí jako by Bůh nebyl. Je to postava bez opory v transcendentnu, bez uzdy na svoji aroganci, a neobávající se soudů nad tím, co myslí a co činí.

Z tohoto důvodu Žaltář prezentuje modlitbu jako základní životní realitu. Oporu v absolutnu a v transcendentnu nazývají mistři asketiky „posvátnou bázní Boží“, a je tím, co nás plně zlidšťuje. Je to mez, která nás chrání před námi samotnými, a brání nám počinat si v životě kořistnicky a nenasytně. Modlitba je spásou lidské bytosti.

Jistě, existuje také nepravá modlitba, tedy taková, která se koná proto, aby u druhých budila obdiv. Když někdo chodí na mši, aby ukázal, že je katolík či katolička, anebo ukázat nejnovější model šatů či vyjádřit společenské postavení, pak taková modlitba je falešná. Před takovou Ježíš důrazně varoval (srov. Mk 6,5-6; Lk 9,14). Je-li však duch pravé modlitby přijat upřímně a sestupuje  do srdce, pak nám umožní nazírat realitu očima samotného Boha.

Modlitbou cokoli dostává „váhu“. To je na modlitbě kuriózní. Někdy začínáme maličkostí, která však v modlitbě nabyde vážnosti, dostane váhu, jako by se jí chopil Bůh a proměnil ji. Nejhorší možný způsob, jak sloužit Bohu i člověku, je modlit se omrzele, ze zvyku. Modlit se jako papoušci. Nikoli, je třeba se modlit srdcem. Modlitba je střed života. Pokud se koná tato modlitba, dostává se důležitosti bratru, sestře, ba i nepříteli. Starobylé rčení prvních křesťanských mnichů praví: „Blahoslavený je mnich, který všechny lidi po Bohu považuje za Boha“ (Evagrius Pontský, O modlitbě, č.123). Kdo se klaní Bohu, má rád Jeho děti. Kdo ctí Boha, váží si lidí.

Modlitba tedy není nějaký tišící prostředek na zmírnění životních úzkostí anebo takováto  modlitba na každý pád není křesťanská. Modlitba spíše každého z nás činí zodpovědným. Jasně to zjišťujeme na modlitbě Otčenáš, kterou Ježíš naučil svoje učedníky.

Žaltář je velkou školou pro osvojení si tohoto druhu modlitby. Viděli jsme, že žalmy neužívají vždycky vytříbená a laskavá slova a nezřídka na sobě nesou existenciální jizvy. A přece byly všechny tyto modlitby užívány nejprve v Chrámu a potom v synagogách, i ty důvěrné a osobní. Katechismus katolické církve podotýká: „Rozmanité výrazové formy modlitby žalmů se rodí při chrámové bohoslužbě i v srdci člověka“ (č. 2588). Osobní modlitba tak čerpá a živí se nejprve modlitbou izraelského lidu a pak lidu církve.

Také žalmy v první osobě jednotného čísla, sdělující i ty nejdůvěrnější myšlenky a problémy jednotlivce, jsou kolektivním pokladem, takže se je modlí všichni a za všechny. Modlitba křesťanů má tento „nádech“, toto duchovní „napětí“, které drží pohromadě chrám a svět. Modlitba může začínat v přítmí chrámové lodi, ale dokončovat svůj běh v ulicích města. I naopak, může vzklíčit mezi každodenními starostmi a dovršit se v liturgii. Brány kostelů nejsou bariéry, nýbrž propustné  „membrány“ schopné shromažďovat volání všech.

Svět je v modlitbě Žaltáře vždycky přítomen. Žalmy například propůjčují hlas božskému příslibu spásy těch nejslabších: »Pro útisk ubohých, sténání chudých už povstanu, praví Hospodin, spásu dám tomu, kdo po ní touží« (Žl 12,6). Anebo varují před nebezpečím světského bohatství, protože »člověk, který žije v bohatství a neuvažuje, podobá se dobytčatům, která hynou« (Žl 49,21). Anebo též otevírají obzor Božího pohledu na dějiny: »Plány pohanů Hospodin maří, v nic uvádí myšlení národů. Hospodinův úmysl trvá navěky, myšlenky jeho srdce po všechna pokolení« (Žl 33,10-11).

Zkrátka, kde je Bůh, tam je také člověk. Písmo svaté je kategorické: »My milujeme Boha, protože on napřed miloval nás. – On jde vždycky před námi. Čeká na nás, protože nás miluje jako první a jako první nás vidí a rozumí nám. Stále nás očekává. - Říká-li kdo: „Miluji Boha“, ale přitom nenávidí svého bratra, kterého vidí, nemůže milovat Boha, kterého nevidí. – Modlíš-li se denně spoustu růženců, ale pak pomlouváš, chováš v sobě zášť a nenávidíš, pak je to čirá strojenost, nikoli pravda. - A on nám dal toto přikázání: aby ten, kdo miluje Boha, miloval i svého bratra« (1 Jan 4,19-21). Písmo připouští případ, že člověk, ačkoli upřímně Boha hledá, nedokáže se s Ním nikdy setkat. Bůh nestrpí „ateismus“ toho, kdo popírá božský obraz, který je vtištěn do každé lidské bytosti. To je každodenní ateismus. Věřím v Boha, ale vůči druhým mám odstup a troufám si druhé nenávidět. To je praktický ateismus. Neuznávat v člověku Boží obraz je svatokrádež, ohavnost a ta nejhorší urážka, kterou lze zasadit chrámu a oltáři.

Drazí bratři a sestry, kéž nám modlitba žalmů pomáhá neupadnout do pokušení „bezbožnosti“, to znamená žít, popřípadě modlit se tak, jako by Bůh neexistoval, a jako by neexistovali chudí.

 

Přeložil Milan Glaser

21. října 2020, 14:42