Ježíšovo srdce v sobě nosí naše bolesti
Drazí bratři a sestry, dobrý den!
Evangelium této neděle (srov. Mt 15,21-28) popisuje setkání Ježíše s kananejskou ženou. Ježíš se nacházel v cizině, na severu Galileje a žena nebyla židovka, nýbrž kananejka. Ježíš tam přebýval se svými učedníky trochu mimo zástupy lidí, kteří jej vyhledávali ve stále větším počtu. A přistoupila k němu žena, která úpěnlivě prosila o pomoc pro svoji nemocnou dceru: »Smiluj se nade mnou, Pane!« (v.22). Je to křik, který vyvěrá z života poznamenaného utrpením, z pocitu nemohoucnosti matky, která vidí svoji dceru, jež se trápí a nemůže se uzdravit. Ježíš na ni zpočátku nebere zřetel, ale tato matka naléhá a naléhá, třebaže Mistr říká svým učedníkům, že je poslán »jen ke ztraceným ovcím domu izraelského« (v. 24), tzn. ne k pohanům. Ona Jej nepřestává snažně prosit, a On ji v té chvíli vystaví zkoušce a pronese úsloví, které vypadá trochu jako neomalenost, ale je zkouškou: »Není správné vzít chléb dětem a hodit ho psíkům« (v.26). A žena hned, pohotově a znepokojeně odpoví: »Ovšem, Pane, jenže i psíci se živí kousky, které padají se stolu jejich pánů« (v.27).
Těmito slovy tato matka vyjadřuje svoje tušení, že dobrota Nejvyššího, Boha, který přebývá v Ježíši, je přístupná veškerým potřebám Jeho stvoření. Tato moudrost, plná důvěry, hluboce zapůsobí na Ježíšovo srdce a vyloudí Jeho projev obdivu: »Ženo, jak veliká je tvá víra. Ať se ti stane, jak si přeješ« (v.28). Jaká víra je veliká? Veliká je taková víra, která svůj vlastní, ranami poznamenaný úděl, skládá k nohám Pánu, kterého prosí o uzdravení a smysl.
Každý z nás má svůj úděl a ne vždycky jej lze vystavit na odiv, ne vždycky je bezúhonný. Někdy těžký, bolestný, poznamenaný ubohostmi a hříchy. Co se sebou udělám? Schovám se. Ne! Musíme předstoupit před Pána: „Pane, chceš-li, uzdrav mne!“ Tomu nás učí tato žena, tato skvělá matka: odvaze přinést svůj bolestný úděl před Boha, před Ježíše; dotknout se Boží laskavosti, Ježíšova jemnocitu. Zkusme to, zkusme tuto modlitbu. Pomysleme každý na svůj úděl. V každém je vždycky něco nepěkného, vždycky. Jděme za Ježíšem, tlučme na jeho srdce a povězme mu: „Pane, chceš-li, můžeš mne uzdravit! Budeme to moci učinit, pokud budeme vždycky mít před sebou Ježíšovu tvář a chápat Kristovo srdce, chápat, jaké je Ježíšovo srdce, jež má soucit a nosí v sobě naše bolesti, naše hříchy, naše pochybení a naše selhání. Je to srdce, které nás miluje takové, jací jsme, miluje nás bez přetvářky.
„Pane. Chceš-li můžeš mne uzdravit!“ A k tomu je nezbytné Ježíše chápat, být s Ježíšem důvěrný. A znovu se vrátím k radě, kterou vám často dávám: noste s sebou kapesní evangelium a přečtěte si každý den kousek. Tam najdete, jaký je Ježíš, jak se prezentuje, najdete Ježíše, který nás má rád, velice nás má rád. Pamatujme si modlitbu: „Pane, chceš-li, můžeš mne uzdravit.“ Krásná modlitba! Noste si evangelium v kapse a třeba i v mobilu. Pán ať nám všem pomáhá modlit se tuto krásnou modlitbu, kterou nás učí tato pohanka, nikoli křesťanka, nikoli židovka, nýbrž pohanka.
Panna Maria ať svojí přímluvou vymůže každému pokřtěnému růst radosti z víry a touhu sdílet ji svědectvím důsledného života a dodá nám odvahu přistoupit k Ježíš a říci: „Pane, chceš-li, můžeš mne uzdravit!“.
Přeložil Milan Glaser
