Římský biskup podpořil asociaci Lazarus

Původně francouzská asociace Lazarus, která vznikla z podnětu laika Étienna Villemaina, se rozšířila do několika dalších evropských zemí. Její členové, většinou rodiny s dětmi, otevřeli své soukromé byty pro bezdomovce a jiné lidi v sociální nouzi, a tím je též přijali do svých domovů, kde jim nabízejí klidné mezilidské vztahy, interakci a pomoc. Nikoli náhodou se dialog s papežem, který dnes v poledne asociace zveřejnila, rozvinul od biblického jména, které si dala do názvu.

V podobenství o Lazarovi je tento žebrák, narozdíl od bezejmenného boháče, nazýván jménem, poznamenal František a zdůraznil, že podle jeho názoru “Lazar znamená lidskou schopnost přijmout nějaké jméno, hledat ho v mezních situacích, protože právě tehdy si všímáme svého pravého jména”.

V odpovědi na otázku o důstojnosti mentálně postiženého člověka papež oddělil zdravotní stav, profesionální úspěch, vzdělání či eleganci od schopnosti důstojného života: “Můžeš být vynikajícím sportovcem, anebo kypět zdravím, ale bez důstojnosti, která podmiňuje dobrý život, to není k ničemu”. Lidé nezbytně nejsou hodní toho, co činí, podotkl dále. Důstojnost, jako “schopnost žít před Bohem a druhými lidmi s veškerou vnitřní silou a také pokorou, v níž se nepovyšujeme nad Boha”, může být vlastní všem lidem, chudým či bohatým, nemocným či nikoli. Důstojnost je dar, uzavřel František.

Odpustit, aby nám bylo odpuštěno je jako “zpáteční lístek”, vyzdvihl papež v reakci na další dotaz, popisující člověka, který ztratil důvěru v lidi i v Boha. Schopnost odpustit si může vyžádat celý náš život, připustil, a proto se na tuto cestu máme vydat s klidem a pokorou, dokud se naše srdce neuzdraví. Na druhé straně nenávist a zášť jsou nepěkným majetkem, který nijak neobohacuje, dodal. Je třeba žít s evangeliem v ruce a srdci, vysvětlil papež na dotaz o možnostech svědectví v 21. století, protože takto, a nikoli proselytismem, roste církev. “Až nevěřící uvidí, že katolíci žijí podle evangelia, sami se přijdou ptát”. Jako vzor uvedl Karla de Foucaulda, který bude brzy svatořečen.

Další otázka se týkala “bohaté církve ve světě, kde je mnoho chudých”. Papež, aniž by se jí nijak vyhýbal, poukázal na přílišnou všeobecnost slova “církev”, a rozlišil velkolepost sakrálních staveb od jednotlivých věřících, kteří mohou lnout k pěnězům. Zároveň však existují “také bohatí lidé, kteří spravují bohatství podle evangelia, s chudým srdcem”, což by mělo platit rovněž pro každého, kdo si zvolil Ježíše. “Bohatý papež či biskupové, kněží, řeholníci a řeholnice jsou pro církev pohoršením”.

Na dotaz, zda by asociace Lazarus mohla otevřít jeden ze svých domů ve Vatikánu, František reagoval tím, že prostory skutečně nechybí, ale „papežovi k něčemu takovému schází odvaha“. V každém případě přítomné ujistil, že se za tento požadavek bude modlit. Nakonec se s asociací Lazarus rozloučil podnětem k zamyšlení: „Jak odpovídáme na velkorysost a lásku, kterou jsme obdrželi?“

(jag)