Není pravé lásky bez kříže
Drazí bratři a sestry, dobrý den!
Tuto neděli dává evangelium (srov. Mt 10,37-42) zaznít mocnému pozvání žít plně a bez váhání naše přilnutí k Pánu. Ježíš žádá svoje učedníky, aby vzali vážně evangelní požadavky, i když vyžadují oběť a námahu.
První Ježíšův náročný požadavek se obrací k tomu, kdo jej následuje, spočívá v tom, aby svoji lásku k Pánu kladl výše než rodinnou náklonnost. Říká: »Kdo miluje otce nebo matku [...] syna či dceru více nežli mne, není mne hoden« (v.37). Ježíš zajisté nesnižuje lásku k rodičům a k dětem, ale ví, že rodinné svazky kladené na první místo se mohou odchýlit od pravého dobra. Vidíme to na korupci některých vlád, kde rodinná přízeň je větší než láska k vlasti a svěřují úřady příbuzným. Stejně tak vůči Ježíši. Je-li nějaká láska víc než láska k Němu, není to dobře. Všichni bychom mohli dodat spoustu názorných příkladů. Nemluvě o situacích, kdy se rodinná pouta mísí s náklonnostmi, jež odporují evangeliu. Je-li však láska k rodičům a dětem prodchnuta a vytříbena láskou k Pánu, pak se stává plně plodnou a přináší ovoce dobra rodině samotné i mnohým dalším. Tímto směřem míří Ježíšova slova. Vzpomeňme také, jak Ježíš vytýkal učitelům zákona, kteří namísto toho, aby se postarali o svoje rodiče, přispěli do chrámové pokladny, na církev. Ježíš jim to vytknul! Pravá láska k Ježíšovi vyžaduje opravdovou lásku k rodičům, dětem. My však usilujeme především o rodinné zájmy, což vede vždycky na chybnou cestu.
Ježíš svým učedníkům dále říká: »Kdo nebere svůj kříž a nenásleduje mne, není mě hoden« (v.38). Jde o to následovat Jej cestou, kterou On sám prošel, a nehledat zkratky. Není pravé lásky bez kříže, tedy aniž by se za ni muselo osobně platit. Tak mluví mnohé matky a mnozí otcové, kteří se obětují pro svoje děti a přinášejí skutečně oběti, nesou kříže, protože milují. Když je kříž nesen s Ježíšem, nenahání strach, protože On je vždycky po našem boku, aby nás podepřel ve chvíli nejtěžší zkoušky a dodal nám sil a odvahy. K zachování vlastního života neprospěje ustrašené a sobecké vzpěčování. Ježíš nabádá: »Kdo nalezne svůj život, ztratí ho, kdo však ztratí svůj život pro mě, nalezne ho« (v.39). To je paradox evangelia. Ani tady nám díky Bohu nechybějí četné příklady! Vidíme to v těchto dnech, kdy mnoho lidí nese kříž, aby pomohlo druhým, obětuje se, aby v této pandemii pomohli druhým. Spolu s Ježíšem je to vždycky možné. Plnost života a radosti se nachází darováním sebe evangeliu a bratřím, otevřeností, přijetím a laskavostí.
Takto můžeme zakusit Boží velkorysost i vděčnost. Připomíná nám to Ježíš: »Kdo vás přijímá, mne přijímá, [...] kdo podá třeba jen číši studené vody jednomu z těchto nepatrných, [...] nepřijde o svou odměnu« (vv.40.42). Velkorysá vděčnost Boha Otce zohledňuje i ten nejmenší skutek lásky a služby prokázaný bratřím. Slyšel jsem v těchto dnech dojemné vyprávění jednoho faráře, ke kterému přistoupilo dítě, aby darovalo všechny svoje úspory na potřebné a chudé. To jsou velké maličkosti! Je to chytlavá uznalost, která každému z nás pomáhá cítit vděčnost k těm, kdo pečují o naše potřeby. Když nám někdo poslouží, netřeba si myslet, že nám to všechno náleží. Nikoli. Mnoho služeb se prokazuje zdarma. Stačí pomyslet na dobrovolnickou službu, která má v italské společnosti významné místo. Mnozí dobrovolníci během pandemie odevzdali svůj život. To je z lásky, jednoduchá služba. Vděčnost a uznalost je především znamením dobrého vychování, ale také rozpoznávacím znamením křesťana. Je to jednoduché, ale ryzí znamení Božího království, jež je královstvím zdarma dané a vděčné lásky.
Nejsvětější Maria, která milovala Ježíše víc než svůj vlastní život a následovala Jej až pod kříž, ať nám vždycky pomáhá postavit se s ochotným srdcem před Boha a nechat svoje jednání i činy soudit Jeho Slovem.
Přeložil Milan Glaser
