Loňský Světový den misií Loňský Světový den misií  

Papež: Misie je nezaslouženým darem Ducha, nikoli výsledkem strategií

Petrův nástupce se obrátil obsáhlým poselstvím ke členům Papežských misijních děl, kteří se měli setkat v Římě na výročním plenárním zasedání, zrušeném kvůli pandemii. Varuje v něm před reklamní oslavou vlastních iniciativ, protože v misii se má zrcadlit bezplatnost obdrženého daru.

Hlásání evangelia se liší od „jakéhokoli politického či kulturního, psychologického či náboženského proselytismu“, píše papež František. Misie je nezaslouženým darem Ducha a nemůže se spoléhat na „vytyčené výcvikové trasy“, ani ji nelze svěřit onomu „církevnímu aparátu, který se zdánlivě vstřebává v utkvělé představě, že musí doporučovat sám sebe a vlastní iniciativy, a to též formou reklamy. „Nejniternější genetický rys“ církevní misie naopak spočívá v tom, že je „dílem Ducha svatého, a nikoli důsledkem našich úvah či úmyslů“, připomíná římský biskup. Radost, darovaná Duchem, je „milostí a jedinou silou, kterou máme, abychom hlásali evangelium“. Spása neplyne z „naší misionářské činnosti, ani z našich proslovů o vtěleném Slovu“, nýbrž nastane jedině tehdy, když „se náš zrak setká s Tím, kdo nás povolal“. Je tudíž důsledkem i odrazem radosti a vděčnosti. Evangelium hlásá ten, kdo dosvědčuje dílo někoho Jiného.

Na základě apoštolské exhortace Evangelii gaudium pak Svatý otec popisuje rozpoznávací znaky misie. Především je to její přitažlivá síla – církev ve světě neroste skrze proselytismus, nýbrž tím, co na ní přitahuje. „Pokud nás Ježíš přitahuje a jeho následování nás naplňuje štěstím, druzí si toho všimnou. A může je to udivit“. K dalším vlastnostem misie patří vděčnost a nezaslouženost, neboť „misionářskou horlivost nelze vyzískat rozumovou úvahou či výpočtem“, jelikož není „závazkem, nýbrž odrazem vděčnosti“. Misie se kromě toho vyznačuje pokorou, poněvadž štěstí a spása „nejsou naším majetkem či cílem dosažitelným vlastními zásluhami“. Hlásání evangelia si nárokuje pokoru, nikoli nadutou povýšenost. Skutečná misie usnadňuje a nekomplikuje zbytečnou zátěží již beztak utrmácený lidský život, ani „nevnucuje složitou a namáhavou formaci k zakoušení toho, co přece Pán daruje s takovou lehkostí“. K rozpoznávacím znakům náleží rovněž přiblížení k životu druhého člověka, protože misie má zastihnout lidi „tam, kde jsou, a takové, jací jsou“, sensus fidei Božího lidu a upřednostnění maličkých a chudých, což pro církev není volitelná opce.

S ohledem na budoucnost Papežských misijních děl František zdůrazňuje, že „vznikla spontánně, z misionářské horlivosti, jíž se projevovala křestní víra jejich zakladatelů“, a úzce se proto pojí ke smyslu Božího lidu pro víru (sensus fidei ). Historicky se rozvíjela dvěma směry – v modlitbě a charitě. Římská církev si těchto misijních děl odjakživa vážila a rovněž místní církve je nepovažovaly za jakousi “alternativu či vnější přídatek běžného církevního života”. Postupem času se z Papežských misijních děl stala síť, rozšířená po všech světadílech, která ve své pluralitě chrání před “ideologickou uniformitou”.

Papež poté vypočítává několik nástrah, které mohou ohrozit působení misijní děl. Jako první jmenuje sebevztažnost, která dbá výlučně na vlastní sebeprezentaci a reklamní oslavu vlastních iniciativ. Dále zmiňuje touhu rozkazovat, tedy nárokování si kontrolních funkcí ve společenstvích, kterým by naopak misijní díla měla sloužit. Může se vyskytnout též patologické elitářství, tedy domněnka, že tvoříme “vyšší třídu odborníků”, anebo odstup od Božího lidu, na který se pohlíží jako na “netečnou masu, neustále se domáhající oživování a mobilizace”, jako by snad “jistota víry byla výsledkem přesvědčivého řečnění či výcvikových metod”. Léčky, představované abstrakcí a funkcionalismem, zase poměřují misii “vzorci světské výkonnosti”.

Římský biskup navrhuje Papežským misijním dílům, aby si uchovala své místo v Božím lidu či se k němu opětovně navrátila tím, že se ponoří do reálného života lidí a propojí se s diecézní církví ve farnostech, skupinách a společenstvích. Žádá po misijních dílech, aby si zachovala dosavadní osvědčené způsoby, tedy modlitbu za misie a sbírky, přičemž případné nové nápady v tomto směru by neměly “komplikovat to, co je v podstatě velmi jednoduché”. Papežská misijní díla mají sloužit misijnímu poslání v místních církvích, což nevyžaduje “řídící ústředí” či vynikající stratégy, nýbrž naopak práci v terénu, aniž bychom sami sebe “sterilizovali do byrokraticko-profesionální dimenze”. František naléhá na pohled ven, který nenahradí shlížení v zrcadle, a povzbuzuje k odlehčení struktur, nikoli jejich dalšímu zatěžování.

V závěru poselství Petrův nástupce vyzývá Papežská misijní díla, aby se nezměnila v neziskovou organizaci, cele zaměřenou na získávání fondů. Pokud se v některých oblastech neuskuteční sbírky drobných donátorů, netřeba podlehnout pokušení a řešit problém tím, že se obrátíme na velké dárce. Prosba o dary pro misie se má totiž “prioritně adresovat do řad všech pokřtěných”, a to kupříkladu též novým poukazem na říjnovou celosvětvou sbírku u příležitosti Světového dne misií (Misijní neděle, o předposlední říjnové neděli, pozn.red.). Při shromažďování financí je nutno dbát na skutečné potřeby ve společenstvích, jimž se poskytuje pomoc, aby se tak v církvi zabránilo “parazitujícímu klientelismu”. A konečně, vyzdvihuje papež, nesmí se zapomínat na chudé. Papežská misijní díla sdružují lid tisícerých tváří, a proto spolu s hlásáním evangelia nemají ukládat určité kulturní formy, které by “mohly zastínit všeobecnost křesťanské víry snahou o jednotnou úpravu evangelizace”, upozorňuje František a loučí se s členy Papežských misijních děl slovy sv. Ignáce: Pracujte tak, jako by vše záviselo na vás, za vědomí, že ve skutečnosti vše závisí na Bohu.

(jag)

21. května 2020, 12:25