Tichá modlitba papeže Františka při Křížové cestě

Adorace, modlitba a přenechání prostoru pro nevýslovné. Letošní Křížová cesta se udála ve střízlivém duchu, který vrací výmluvnost symbolům a nechává vystoupit vnitřní sílu míst, jež možná zevšedněla. Papež František v jejím závěru nepromluvil, jak bývalo zvykem. Křížovou cestu zakončila jeho modlitba před křížem.

Johana Bronková - Vatikán

Namísto Kolosea se dějiště velkopáteční křížové cesty přeneslo do Vatikánu. Začínala uprostřed náměstí, při obelisku přivezeném císařem Caligulou z Heliopolis a kdysi postaveném vprostřed cirku, nechvalně proslulého v době Neronovy vlády. Právě tam prý - jak o tom zpravuje Tacitus - nechával tento císař umírat křesťany křivě obviněné z požáru Říma, vynalézal pro ně krutá mučení, dával je polévat smolou, aby je upaloval jako pochodně. 

Křížovou cestu vyznačily plameny svící, obcházela obelisk a pak směřovala na prostranství před baziliku, kde pod stříškou, užívanou při audiencích a velkých pontifikálních mších, stál papež, sám, pouze v doprovodu svého ceremoniáře Guida Mariniho, dokonale plnícího svůj úkol být téměř neviditelným. O něco níže, u paty širokých stupňů vedoucích k chrámovému průčelí, stál opět gotický Kříž od sv. Marcela, Ukřižovaný z jehož boku již vytryskla krev a voda, hlava umučeného bezvládně klesla ke straně, rysy jeho tváře však ve svém pokoji a jasu již předjímají vzkříšení. Obrácen je směrem k papežovu pódiu a František, jako zástupce celého lidstva, doprovází rozjímání modlitbou, obrácenou k Ukřižovanému.

Texty rozjímání vznikly ve padovském vězení “Due Palazzi”. Vězni, jejich oběti, vychovatelé, dozorci, dobrovolníci i místní kaplan, dovolili svým srdcím, aby vynesla na povrch trýznivé otázky ukryté v místech, které označují za pohřebiště živých. V procesí s křížem kráčeli po náměstí vedle vězňů také zdravotníci z vatikánské polikliniky, na paměť těch, kdo slouží v nemocnicích v čase pandemie. 

“Cítím se jako Barabáš, Petr a Jidáš v jedné osobě”, říká v komentáři k prvnímu zastavení muž odsouzený na doživotí, s devětadvaceti lety za mřížemi, přiznávající, že vězení se stalo jeho záchranou. O své neutichající bolesti promlouvají rodiče zavražděné dívky, ale také matka a dcera vězně poznamenané ukazováním prstů, celoživotním stigmatem, žijící však také hlubokou láskou k odsouzeným. “Připomínají někdy právě narozené děti, které je ještě možné utvářet,” podotýká vězeňská vychovatelka, která se rozhodla vydat touto cestou služby poté, co zfetovaný mladík zabil její matku. Ke Kristovu kříži se utíká kněz, křivě obviněný a propuštěný z vězení až po deseti letech. “V den, kdy jsem po plném osvobození vyšel na svobodu, zjistil jsem, že jsem šťastnější než před deseti lety: dotkl jsem se rukou Božího působení v mém životě.”

Svěřme Tvému Otci církev, jež se rodí z Tvého roztrženého boku, aby se nikdy nevzdávala před nezdarem a povrchností, a nadále vycházela hlásat všem radostnou zprávu o spáse… 

Bože, věčné světlo a dni bez soumraku, naplň svými dary ty, kdo se oddávají tvé chvále a službě těm, kdo trpí, na nesčetných místech lidského soužení,” modlil se František. Pak všem požehnal a vzdálil se směrem k bazilice. 

Zůstala tma náměstí, siluety odcházejících a čistý hlas chorálu velebící dřevo kříže, jež smělo nést tělo Spasitelovo.

11. dubna 2020, 15:00