Hledejte

Vatican News
2020.02.19 Udienza Generale Generální audience 19. února 2020  (Vatican Media)

O blahoslavenstvích – Blahoslavení tiší

Katecheze papeže Františka z 19. února, aula Pavla VI

(Žl 37,3-8-11)

Drazí bratři a sestry, dobrý den!

V dnešní katechezi se budeme zaobírat třetím z osmera blahoslavenství Matoušova evangelia: »Blahoslavení tiší, neboť oni dostanou zemi za dědictví« (Mt  5,5).

Výraz „tiší“, který je zde použit, znamená doslova klidný, mírný, laskavý a nenásilný. Tichost se projevuje ve chvíli konfliktu, kdy je vidět reakce na nějakou nevraživost. Kdokoli se může zdát tichým, když je všechno klidné, ale jak reaguje, když se ocitne „pod tlakem“, je napaden, uražen a atakován?

Svatý Pavel v jedné pasáží mluví o »tichosti a mírnosti Kristově« (2 Kor  10,1). A svatý Petr poukazuje na Ježíšův postoj v Utrpení: neodpovídal a nevyhrožoval, »ale ponechal vše tomu, který soudí spravedlivě« (1 Petr 2,23). V Utrpení se zřetelně ukazuje Ježíšova tichost.

V Písmu je slovem „tichý“ označován také bezzemek. Proto udivuje, že třetí blahoslavenství říká právě o těch, kdo jsou tiší, že »dostanou zemi za dědictví«.

Ve skutečnosti cituje toto blahoslavenství 37. Žalm, který jsme slyšeli v úvodu katecheze. Také tam jsou do souvislosti kladeny tichost a vlastnictví země. Uvažujeme-li o tom, zdá se, že obojí je neslučitelné. Vlastnictví země je totiž typická oblast konfliktu. O území se často bojuje, aby se nad ním dosáhlo nadvlády. Ve válkách vyhrává silnější a získává jiná území.

Podívejme se však pozorně na sloveso použité ve vztahu k vlastnictví tichých. Oni zemi nezískají. Není řečeno „blahoslavení tiší, protože oni získají zemi“, nikoli. Takto to blahoslavenství neříká, nýbrž „dostanou zemi za dědictví.“ V Písmu má výraz dostat za dědictví ještě silnější význam. Boží lid nazývá „dědictvím“ právě izraelskou zemi, která je zaslíbenou zemí.

Tato země je příslibem a darem Božímu lidu a znamená něco mnohem většího než pouhé území. Je to země, která je nebem – dovolíte-li mi slovní hříčku; to znamená země, k níž jdeme: nové nebe a nová země, ke kterým směřujeme (srov. Iz 65,17; 66,22; 2 Petr 3,13; Zj 21,1).

Tichý je proto ten, kdo „dostává za dědictví“ to nejvznešenější území. Není to zbabělec,  slaboch, který si tvoří morálku ústupnosti, aby se vyhnul problémům. Zcela jinak. Je to člověk, jenž dostal dědictví, které nechce promarnit. Tichý není přizpůsobivý, nýbrž je Kristův učedník, který se naučil hájit zcela jinou zemi. Hájí svůj pokoj, hájí svůj vztah s Bohem, hájí Boží dary, opatruje milosrdenství, bratství, důvěru a naději. Tiší lidé jsou milosrdní, bratrští, důvěřiví a doufající.

Musíme zde poukázat na hřích hněvu, který tvoří opak, násilné hnutí, jehož popud všichni známe. Kdo se někdy nerozhněval? Všichni. Musíme blahoslavenství obrátit a položit si otázku: kolik jen jsme toho hněvem zničili? Kolik jsme tohoto ztratili? Chvíle vzteku toho může zničit spoustu. Když zmizí sebekontrola, chybí odhad toho, co je opravdu důležité, a může se zhroutit vztah k bratrovi, někdy nenapravitelně. Ze zlosti spolu mnozí bratři přestanou mluvit a vzdálí se jeden druhému. Tichost je opakem. Tichost spojuje, hněv rozděluje.

Tichost získává mnoho. Tichost je schopna přemáhat srdce, zachraňovat přátelství a mnoho jiného, protože lidé se rozčílí, ale pak se zklidní, přehodnotí to a vrátí na svoji cestu. Tichost může obnovovat.

„Země“, kterou je třeba získat tichostí, je spásou bratra, o kterém říká Matoušovo evangelium: »Dá-li si od tebe říci, svého bratra jsi získal« (Mt 18,15). Není krásnější země než srdce druhého. Přemýšlejme o tom: není země krásnější než srdce druhých; není krásnější území, hodné získu, než znovu nalezený pokoj s bratrem. To je ta země, která se dostává za dědictví tichostí.

Přeložil Milan Glaser

 

(mig)

19. února 2020, 15:04