Hledejte

Vatican News
2020.02.15 don Epicoco Don Epicoco 

Církev není uniformita, nýbrž komunita, říká autor knižního interview s papežem

„Během jednoho osobního rozhovoru se mi papež František svěřil se vzpomínkami na sv. Jana Pavla II. v souvislosti se 100. výročím jeho narození. Byly to velmi krásné dojmy, spojené s hlubokou reflexí jeho pontifikátu. Osmělil jsem se proto a řekl mu, že by byla škoda nechat tyto myšlenky jen tak zapadnout a že by bylo hezké je publikovat. Papež můj návrh přijal. Z toho se zrodila koncepce této knihy, která je pokusem o přiblížení Jana Pavla II. očima Františka,“ říká don Luigi Maria Epicoco, profesor filosofie na Papežské Lateránské univerzitě, pro Vatikánský rozhlas o knižním rozhovoru nazvaném sv. Jan Pavel Veliký (San Giovanni Paolo Magno, Ed. San Paolo, Milano 2020, stran 127).

Otec Epicoco, který knihu redigoval, ukazuje význam postavy sv. Jana Pavla II. v lidské i církevní zkušenosti papeže Františka.

Papež František se k Janu Pavlu II. vztahuje jako ke gigantovi i otci. Zůstává pro něho rozhodující postavou, i když je jeho předchůdcem. V první řadě je postavou, jež přináší útěchu, protože poprvé, jak sám říká, se s ním osobně setkal v jedné temné chvíli svého života, a těch pár slov, která mu Jan Pavel II. řekl, vnímal jako pohlazení a útěchu. Potom to byl právě Jan Pavel II., který jej vybral za pomocného biskupa a později arcibiskupa Buenos Aires a jmenoval jej kardinálem. Tím okamžikem se život papeže Bergoglia stal neoddělitelnou součástí přediva pontifikátu Jana Pavla II. Toto pouto tvoří hluboký obdiv a vděk.“

Kniha zachycuje několik podobností v životě obou papežů. Oba jako mladí pracovali v dělnickém  zaměstnání a později jako kněží obdrželi velice záhy zodpovědné funkce.

Během našich rozhovorů, kdy jsme probírali životopisné peripetie Karola Wojtyly, vracel se papež František často ke svým osobním zkušenostem. Když jsme mluvili o významu, který přikládal polský papež svojí manuální práci a účasti na dělnických námahách, papež František poznamenal, že právě z této zkušenosti vychází otevřenost a blízkost budoucího papeže světu práce a sociální dimenzi. Pomyslel jsem si tedy, že tato zkušenost značně poznamenala také jeho, a on mi potvrdil, že tomu tak skutečně je. Práce mu pomohla chápat svět, který běžné klerikální prostředí zblízka nezná. Zkušenost ze světa práce pomohla oběma k otcovskému pohledu a odlišnému vnímání. Různé epizody života Jana Pavla II. se mísí s těmi, které prožil papež František. Jsou zde podobnosti, v nichž lze spatřovat i prozřetelnostní rysy. Jistě je však příznažné, že se některé věci opakují.“

Klíčovými slovy pontifikátu Jana Pavla II. je milosrdenství a radost. To platí i pro dnešek...

Ano. Když jsem se ptal papeže, proč položil takový důraz na téma milosrdenství, řekl mi: »To jsem se naučil od něho. Milosrdenství jsem se naučil od něho«, čímž mínil Jana Pavla II. Radost je šifrou křesťanství, motivem proč neexistuje dokument, exhortace či text papeže Františka, který by neodkazoval k radosti. Radost je totiž lakmusový papírek ukazující, zda je naše křesťanství od Ježíše Krista či nikoli.“

V knize papež cituje a výslovně sdílí dvě silná tvrzení sv. Jana Pavl II. týkající se kněžského celibátu a nemožnosti udělovat kněžské svěcení ženám. Jak jste došli k těmto tématům?

Papež byl v těchto tématech nejenom velice zřetelný, ale také korigoval moje otázky. Zatímco já jsem se pokoušel provokativně říci, že nynější situace duchovenských povolání spolu se skandály spojenými s delikty zneužívání, kladou velký otazník nad kněžský celibát, František nejenom zdůraznil, že celibát je vlastní charakteristikou latinské církve, ale přidal také slovo, které je pro pochopení celibátu klíčové. František zdůraznil, že celibát je milost, a žádný člověk opravdu inteligentní se milosti nezříká, takže celibát není možné chápat jako pouze disciplinární záležitost. Nejde o disciplinu, která je aplikována na kněze, nýbrž o milost, skrze niž můžeme chápat význam kněžství. Ve věci svěcení žen však František hned na začátku rozhodně vyjasnil, že jakákoli diskuse je uzavřena, protože ji ukončil právě Jan Pavel II. Papež hluboce souzní se svým předchůdcem, když poukazuje na velké neporozumění, podle něhož by se měl prostor pro ženy v církvi pojit se služebným kněžstvím, pojímaným jako výkon moci. Pokud však chápame kněžství jako výkon moci, pak podle Františka něco nefunguje. Je pravdou, že je třeba učinit mnoho, abychom dali prostor ženskému talentu v životě církve, ale spojovat tyto dvě otázky je maximálně nebezpečné. Domnívat se, že pouze kněžství může dát ženám místo v církvi, znamená podle Františka, například nerozumět roli Marie, ale i Magdalény i všech ostatních žen, které vystupují v evangeliu.“

Z těchto a ostatních úvah papeže Františka, jež přináší nová kniha, tedy zřetelně vysvítá  neoddiskutovatelná kontinuita pontifikátů...

Mluvil bych spíše o neoddiskutovatelném společenství a myslím, že dnešní debata, která klade různé pontifikáty nezřídka do protikladu, vyplývá z hluboké neznalosti Bible. Stačí přečíst Skutky apoštolů, kde se ukazuje jak křesťanská obec hned od počátku prožívala napětí pojící se k různým přístupům k témuž tajemství, jímž je mysterium Krista, Jeho umučení, smrti a vzkříšení. Církev tedy nemá být chápána jako uniformita, nýbrž jako komunita, společenství. Církev žije právě touto schopností udržovat pohromadě různé věci. Všichni kdo chtějí bílé nebo černé, pravici nebo levici, tradicionalismus či progresismus aplikují příliš těsné kategorie, jež nejsou schopny pojmout opravdový život církve.

Říká autor knižního rozhovoru s papežem Františkem, don Luigi Epicoco, profesor filosofie na Papežské Lateránské univerzitě, jehož knihu věnoval loni k Vánocům Petrův nástupce svým spolupracovníkům z římské kurie.

 

(mig)

17. února 2020, 15:01