O Skutcích apoštolů - »Co vy tedy neznáte, a přece to ctíte, to já vám zvěstuji«
(Sk 17,22-3)
Pavel na Areopágu – příklad inkulturace víry v Aténách
Drazí bratři a sestry, dobrý den!
Pokračujeme v naší „pouti“ s knihou Skutků apoštolů. Po zkouškách, kterými Pavel prošel v Soluni a Bereji, přišel do Atén, které jsou srdcem Řecka (srov. Sk 17,15). Toto město, které žilo ze staré slávy, si navzdory politickému úpadku dosud uchovávalo svoje kulturní prvenství. Apoštol tady spatřil »město plné model a velmi ho to popudilo« (Sk 17,16). Tento „střet“ s pohanstvím jej však nepřiměl k útěku, nýbrž k postavení mostu pro dialog s onou kulturou.
Pavel se rozhodne toto město důvěrně poznat a začíná navštěvovat důležitá místa a významné lidi. Jde do synagogy, jež je symbolem života věřících, a na náměstí, která jsou symbolem občanského života; přichází na Areopag, symbol politického a kulturního života. Setkává se s židy, filosofy – epikurejci a stoiky, a mnoha dalšími. Se všemi těmito lidmi se setkává, neuzavírá se, rozmlouvá s každým. Pavel tak pozoruje kulturu i prostředí Atén „kontemplativním pohledem“ a „objevuje Boha, jenž přebývá v jeho domech, na jeho ulicích a náměstích“ (Evangelii gaudium, 71). Pavel nehledí na Atény a pohanský svět nevraživě, nýbrž pohledem víry. A to nás přivádí k otázce, jak my se díváme na svoje města. Pohrdavě? Anebo vírou, která v anonymních zástupech rozpoznává Boží děti?
Pavel volí pohled podněcující k otevření průchodu mezi evangeliem a pohanským světem. V Areopagu, srdci jedné z nejslavnějších institucí antického světa, podá mimořádný příklad inkulturace poselství víry. Zvěstuje Ježíše Krista ctitelům model. Neútočí na ně, ale stává se „pontifexem, stavitelem mostů“ (Kázání z Domu sv. Marty, 8. května 2013).
Pavel si bere podnět z městského oltáře dedikovaného »neznámému bohu« (Sk 17, 23) – byl to oltář, na kterém byl nápis „neznámému bohu“, žádná socha, nic než tento nápis. Vychází z této „zbožnosti“ k neznámému bohu, vcítí se do svých posluchačů a hlásá jim, že Bůh „žije mezi obyvateli města“ (Evangelii gaudium, 71) a „neskrývá se těm, kteří ho hledají upřímným srdcem, třebaže tak činí tápavě“ (tamt.). Právě tuto přítomnost se Pavel snaží vyjevit: »Co vy tedy neznáte, a přece to ctíte, to já vám zvěstuji« (Sk 17,23).
K vyjevení totožnosti boha, kterého ctí Atéňané, začíná apoštol od stvoření, tedy biblické víry ve zjevujícího se Boha, a dochází až k vykoupení a soudu, to znamená ke sdělení, jež je křesťanské ve vlastním smyslu slova. Ukazuje disproporci mezi velikostí Stvořitele a chrámy, zbudovanými člověkem, a vysvětluje, že Stvořitel se neustále dává hledat, aby jej každý mohl nalézt. Pavel tímto způsobem, jak pěkně řekl papež Benedikt XVI., „hlásá toho, kterého lidé neznají, a přece znají: Neznámého-Poznaného“ (Setkání se světem kultury, 12. září 2008, Paříž - Collège des Bernardins). Potom všechny vybízí překročit »dobu nevědomosti« a rozhodnout se pro obrácení, protože přijde den soudu. Tak dospívá Pavel ke kerygmatu a zmiňuje Krista, aniž by ho jmenoval, když mluví o muži, kterého Bůh určil [soudit svět podle spravedlnosti] »a poskytl všem důkaz pro to, aby uvěřili, tím, že ho vzkřísil z mrtvých« (Sk 17,31).
A tady je problém. Pavlova řeč, které dosud naslouchali všichni se zatajeným dechem, protože byla objevná a zajímavá, zde naráží na úskalí. Smrt a vzkříšení Krista se jeví jako »hloupost« (1 Kor 1,23) a budí úsměšek a posměch. Pavel proto odchází. Zdá se, že jeho pokus selhal. Jeho slova však někteří přijali, a otevřeli se víře. Mezi nimi byl muž jménem Diviš, člen Areopagu, a žena, která se jmenovala Damaris. Také v Aténách se tedy evangelium ujalo a může znít dvěma hlasy: mužským a ženským!
Prosme dnes také my Ducha svatého, aby nás naučil stavět mosty ke kultuře těch, kdo nevěří nebo mají víru jinou než my. Vždycky stavět mosty a vždycky podáním ruky, nikoli útočně. Prosme Jej o schopnost inkulturovat poselství víry jemně a hledět na ty, kdo Krista neznají, kontemplativním pohledem, pohnutým láskou rozehřívající i ta nejzatvrzelejší srdce.
Přeložil Milan Glaser
