Hledejte

Vatican News
Papež na mezináboženském setkání mladých, Pavillon Maxaquene Papež na mezináboženském setkání mladých, Pavillon Maxaquene  (Vatican Media)

Papež v Mosambiku – 1. den

1. „Ne násilí, ano míru!” - papež František zopakoval apel sv. Jana Pavla II. před představiteli občanské společnosti a diplomatickým sborem v hlavním městě Maputo. 2. O úzké cestě mezi rezignací a nedočkavostí mluvil papež na mezináboženském setkání s mládeží ve sportovní hale hlavního města. 3. O krizi kněžské identity mluvil římský biskup k mosambickému duchovenstvu.

První intenzívní den na africké půdě zahájil Petrův nástupce na apoštolské nunciatuře soukromou mší, při které připomněl včera zesnulého francouzského kardinála Rogera Etchegaraye a kolumbijského kardinála Josého de Jesus Pimienta, který odešel na věčnost o den dříve. Ještě před odjezdem do prezidentského paláce přijal František skupinu představitelů a studentů, kteří se v Mosambiku účastní programů papežské nadace Scholas Occurrentes, v čele s ředitelem Enriquem Adolfem Palmeyrem.

Ad 1. Povzbuzení, aby se „mír stal normou a smíření nejlepší cestou k řešení problémů”, zaznělo jako ústřední motiv promluvy papeže Františka v Paláci Ponta Vermelha, koloniální stavbě, která je od vyhlášení samostatnosti v roce 1975 rezidencí mosambického prezidenta. Současná hlava státu Filipe Jacinto Nyusi je v úřadě od roku 2014.

„Mnohé se podařilo od podepsání historické dohody, která zpečetila mír a začala klíčit! A tyto výhonky jsou oporou naděje a důvěry, aby dějiny nepsal bratrovražedný boj, nýbrž schopnost považovat se za bratry, potomky téže země a správce společného údělu. Odvaha míru! Odvaha vysoké kvality, nikoli hrubé síly a násilí, nýbrž odvaha uskutečňující se neúnavným hledáním obecného dobra.“

Dohoda z roku 1992, k níž papež František odkazuje, přispěla k ukončení patnáctileté občanské války mezi marxistickou Frontou osvobození Mosambiku (Frelimo, k níž se hlásí rovněž současný prezident) a pravicovou Národní resistencí (Renamo). Konflikt, který stál život milionu lidí a další 3-4 miliony vyhnal z domovů, nebyl zcela zažehnán a v posledních letech se mnozí obávali, že se opět rozhoří naplno. S vyhlídkou na papežskou návštěvu došlo 1. srpna k nové dohodě podepsané prezidentem Nyusim a vůdcem opozice (Renama) Ossufem Momadem, ohlašující kromě odzbrojení také volby v polovině října.

„Během těchto let jste zakusili, že hledání trvalého míru, což je poslání, které se týká všech, vyžaduje tvrdou, vytrvalou a nepřetržitou práci, poněvadž mír je »jako křehká květina, která chce vykvést mezi kameny násilí« (Poselství ke Světovému dni míru 2019), a proto se potřebuje nadále utvrzovat s rozhodností, ale bez fanatismu, s odvahou, ale bez chlubení, houževnatě, ale inteligentně: ne násilí, které pustoší; ano míru a smíření.“

Parafrázoval papež František slova Jana Pavla II. z návštěvy Mosambiku v roce 1988. Připomněl, že mír není pouze absencí války, nýbrž vytrvalým úsilím vůdců národa o „uznání, záruku a konkrétní obnovu často opomíjené či ignorované důstojnosti našich bratří, aby se mohli považovat za protagonisty osudů vlastního národa“. Mír není možné budovat nezávisle na spravedlnosti a nelze ho dosáhnout bez odpuštění a smíření, opakoval František učení svých předchůdců, zahrnuté do encykliky Evangelii gaudium.

„Nesmíme ztrácet ze zřetele, že bez rovnosti příležitostí budou různé formy agrese a válek nacházet úrodnou půdu a dříve či později propuknou. Když společenství – místní, národní či světové – odsune jednu svoji část na periferii, neexistují žádné politické programy ani pořádkové složky či zpravodajské služby, které by mohly trvale zajistit klid.“

Sociální nerovnosti, divoká těžba nerostných surovin, která uvrhuje národy do bídy, ekonomicko-finanční systém, stavějící do centra boha peněz a nikoli člověka, podněcování k nenávisti a k roztržkám, to všechno jsou zárodky násilí a války. Aby mohl kvést skutečný mír, zve papež Mosambičany na cestu  úsilí o spravedlnost, boji proti nerovnostem, k pěstování kultury setkání, péči o společný dům a pozornosti k mladé a staré generaci. „To jsou základy nadějné, protože důstojné budoucnosti – zbraně míru,“ zdůraznil František.

PLNÉ ZNĚNÍ papežovy PROMLUVY k politickým představitelům je ZDE

Mosambický prezident Filipe Jacinto Nyusi ve svém uvítání, které předcházelo papežovu promluvu, připomněl dlouhou historii vztahů Mosambičanů a katolické církve, která byla stejně jako dějiny této země poznamenaná bratrovražednými boji. „Vaše návštěva – poznamenal rovněž s připomínkou významu návštěvy Jana Pavla II. před 31 lety – se setkává s národem, jenž si je vědom úkolů, před nimiž stojí, avšak je pln víry a naděje v možnost překonat nesnáze.“

Včerejší přivítání papeže Františka v Mosambiku se setkalo s velkým ohlasem. Největší deníky věnují návštěvě hlavní stránku. „Papež přijel, země děkuje”, hlásají palcové titulky vládního listu Noticias. „Vítej papeži,” píše nezávislý deník O País, který věnuje návštěvě řadu drobných textů, ale také rozhovor s arcibiskupem Maputa. Místní televize odvysílala dlouhý pořad představující osobnost papeže Františka a roli římského biskupa. Návštěva je vnímána jako celonárodní událost a na papežovo poselství čekají všichni, nejen katolíci, potvrzují naši korespondenti z Maputa.

„V roce 1988, když přijel na návštěvu Jan Pavel II., země byla uprostřed občanské války, vládl marxistický režim. Jan Pavel II. významně přispěl k utišení konfliktu. Povzbudil místního biskupa k odvaze a přiměl ho k jednání s opozičními silami,” říká otec Paul Samasumo a totéž si od Františka slibuje dnešní Mosambik.

Ad 2. Solidarita je nejlepší zbraní ke změně dějin a sdílená radost je protilékem na tendenci rozdělovat – radil papež František mladým Afričanům různých vyznání a náboženství, kteří se sešli ve sportovní hale Maxaquene v Maputu pro 15 tisíc osob. V promluvě nechyběl ani poukaz ke dvěma mosambickým sportovcům. Fotbalista Eusébio da Silva a běžkyně Maria Mutola (viz ZDE a ZDE) ukazují, jak vytrvat při svých snech, říká papež.

Mezináboženské setkání s mládeží se odehrávalo ve znamení tanců a písní. „Jste důležití, nejste jenom budoucnost, ale i přítomnost Mosambiku,” říkal František přerušovaný aplausy pestrobarevného shromáždění. Mladí křesťané různých denominací, muslimové a hinduisti věnovali papeži „mbira” hudební nástroj typický pro subsaharskou Afriku.

„Jak realizovat tato přání, jak přispět k řešení problémů země? Rád bych vám řekl: nenechte si ukrást radost. Nepřestaňte zpívat a vyjadřovat veškeré to dobro, kterému jste naučili ze svých tradic. Ať vám neukradnou radost! Jak jsem vám řekl, je mnoho způsobů, jak vidět horizont, svět, vidět přítomnost i budoucnost; způsobů je mnoho. Je však třeba se mít na pozoru před dvěma postoji, které zabíjejí přání i naději. Jaké to jsou: je to rezignace a nedočkavost. Dva postoje, které zabíjejí sny a naději. To jsou velcí nepřátelé života, protože nás obvykle přimějí vydat se na snadnou cestu k prohře… Mýtné, jež požadují, je velice vysoké! Platí se štěstím, ba dokonce vlastním životem.“

František kladl mladým na srdce, aby se stali součástí jediné „hry”, ve které jde o budoucnost jejich země. Připomněl všem známého fotbalistu Eusébia da Silva, přezdívaného „černý panter”, který se navzdory nepřízni osudu nevzdal a šel za svým snem. Nenechal se vyšachovat mimo hru. V tomto kontextu vybízel mladé, aby zapomněli na sociální nevraživost, která působí spoušť, jejímž nejzazším projevem je válka. Hledejte styčné body, stavte mosty a vytvářejte mír, povzbuzoval papež mladé a snažil se jim dodat naději a elán k překonání zklamání a nedočkavosti:

„To nejkrásnější uzrává časem a pokud se něco na poprvé nezdařilo, neměj strach to zkoušet znovu a znovu. Neměj strach z pochybení! Pochybit můžeme tisíckrát, ale neupadněme do omylu přestat proto, že se něco nepodařilo napoprvé. Nejhorším omylem by bylo zřeknout se přání a touhy po lepší vlasti kvůli nedočkavosti.“

Snažte se růst v přátelství také s těmi, kdo smýšlejí jinak, aby mezi vámi rostla solidarita, která je nejlepší zbraní k proměně dějin, dodal papež František a zakončil své poselství k mladým připomínkou Boží lásky k svému stvoření, o níž mluví všechny náboženské tradice. „Pro Něho jsi skutečně drahocenný nejsi bezvýznamný... Bůh na tebe pamatuje. Nechce počítat tvé chyby a bude ti pomáhat, aby ses poučil ze svých pádů, protože tě má rád,” ujišťoval František mladé Mosambičany.

PLNÉ ZNĚNÍ papežovy PROMLUVY k mladým lidem je ZDE

Ad 3. Odpoledne se konalo setkání s místním duchovenstvem, tedy s biskupy (23), kněžími (659), řeholnicemi (1207), seminaristy (599) a také laickými katechisty (56 871), kteří jsou v životě církve v Mosambiku zásadní nejen co do počtu, ale především významu, jaký mají v tamější pastoraci. Na jednoho kněze připadá v této zemi 11 a půl tisíce věřících, což je přibližně pětkrát více než u nás. Dějištěm setkání byla katedrála zasvěcená Neposkvrněnému Početí. Papež ve své promluvě reagoval na zkušenosti a otázky, jež představili kněz, řeholnice a katechista.

Prosím Ducha svatého, aby vám stále dával jasnozřivost nazývat realitu pravým jménem, odvahu prosit o odpuštění a schopnost učit se naslouchat tomu, co nám chce říci.

Řekl v úvodu papež František a v následující reflexi porovnával evangelní popisy dvou zvěstování, adresovaných Zachariášovi a Panně Marii, aby posluchačům pomohl v obnově jejich povolání k duchovenskému stavu.

Svatý Lukáš prezentuje souběžně události, týkající se svatého Jana Křtitele i Ježíše Krista. Zamýšlí nám tímto srovnáním ukázat doznívající starozákonní způsob bytí Boha a našeho vztahu k Němu a ten nový, který nám přináší Syn Boží, jenž se stal člověkem. Zřetelná je skutečnost, že v obou zvěstováních vystupuje anděl. V jednom případě však ke zjevení dochází v Judsku, v tom nejdůležitějším městě, kterým je Jeruzalém, a to nikoli na ledajakém místě, nýbrž v chrámu, uvnitř, ve velesvatyni; anděl se obrací k muži, který je navíc knězem. Zatímco Vtělení je zvěstováno v Galileji, nejvzdálenějším a konfliktním regionu, v nepatrné obci Nazaret, v domě, nikoli v synagoze či na posvátném místě, a je určeno světské osobě, navíc ženě. Co se změnilo? Všechno. A v této změně spočívá naše nejhlubší identita.

Řekl František v souvislosti s otázkou krize kněžské identity, které byla obsahem jedné z položených otázek. „Pro vyrovnání se s touto krizí, dodal, je veškeré duchovenstvo povoláno opouštět důležitá a honosná místa a vracet se tam, kde se nám dostalo povolání a kde bylo jasné, že iniciativa i moc jsou od Boha.“

Někdy si mimovolně, tedy bez morální viny, zvykáme spojovat svoji každodenní kněžskou činnost se slavnostními obřady, shromážděními a rozhovory; místo, které zaujímáme na setkáních, u stolu či v aule, je hierarchické; podobáme se spíše Zachariášovi než Marii. Věřím, že nepřeháníme, když říkáme, že kněz je velmi maličký. Nezměrná velikost daru, který nám byl dán k službě, nás řadí mezi ty nejnepatrnější z lidí. Kněz je nejchudší z lidí, pokud jej Ježíš neobohacuje Svojí chudobou; je nejneužitečnější služebník, pokud jej Ježíš nenazývá přítelem, nejhloupějším z lidí, pokud jej Ježíš trpělivě nepoučuje jako Petra; nejbezbrannější z křesťanů, pokud jej uprostřed stádce neposiluje Dobrý Pastýř. Nikdo není nepatrnější než kněz ponechaný svým vlastním silám.

Citoval papež jednu z homilií, pronášených na Zelený čtvrtek ke kněžím svojí diecéze, a zmínil pak problém, o kterém mluvil v úvodu jeden z domorodých kněží, totiž „přehnanou starost o osobní blahobyt“ a s tím spojené „upřednostňování aktivit, které jsou placeny státem, a překážejí životu každodenní pastorace.“ ... „Tyto starosti zatemňují velkodušnost našeho přitakání Bohu,“ dodal Svatý otec.

Zachariášovy pochybnosti a potřeba vysvětlování neladí s Mariiným přitakáním. Ona chce pouze vědět, jak se to stane. Zachariáš nedokáže odložit snahu mít všechno pod kontrolou, nedokáže se zřeknout logiky, podle níž je a cítí zodpovědnost za všechno, co se děje. Maria nepochybuje, nemyslí na sebe, ale svěřuje se a důvěřuje. Vztah s Bohem, jak jej prožívá Zachariáš, stejně jako učitelé Zákona, je vysilující: vždycky plní předpisy, vždycky bere zřetel na mzdu, úměrnou vynaloženému úsilí, takže Boží požehnání je mojí zásluhou a církev má povinnost uznat moje přednosti a úsilí... Nesmíme se hnát za tím, co se stává osobní výhodou. Naše únava se má pojit spíše k »naší schopnosti soucitu, tedy závazkům, ve kterých je pohnuto a dojato naše srdce. Radujeme se spolu se snoubenci, kteří se berou; smějeme se s dítětem, které nesou ke křtu; provázíme mladé, kteří se připravují na manželství a rodinný život; cítíme bolest s těmi, kdo na nemocničním lůžku přijímají pomazání; pláčeme s těmi, kdo pohřbívají svého drahého«.

Obnova tohoto povolání – pokračoval papež - často vyžaduje, abychom si ověřili, zda naše únava a naše starosti nemají, co do činění s určitým „duchovním zesvětštěním“ diktovaným „podmanivostí tisícerých nabídek konzumu, které nejsme s to setřást, abychom kráčeli svobodně po stezkách, jež vedou v lásce k našim bratřím, k Pánovu stádci, k ovcím čekajícím na hlas svých pastýřů; obnova povolání znamená volbu, přitakání a únavu z toho, co je v Božích očích plodné a zpřítomňuje a ztělesňuje Jeho Syna Ježíše. Kéž nám dá Hospodin nalézt v této spasitelné únavě zdroj naší identity a našeho štěstí – řekl mimo jiné papež František na setkání s duchovenstvem Mosambiku.

PLNÉ ZNĚNÍ papežovy PROMLUVY k duchovenstvu je ZDE

Během návratu na nunciaturu se římský biskup zastavil v nedalekém charitním centru, jež nese jméno Matouš 25, odkazující na často papežem Františkem citovanou kapitolu evangelia. Charitní středisko provozuje nunciatura spolu s místní církví, a denně poskytuje zejména dětem a nezletilým na ulicích Maputa pokrm, hygienické a zdravotnické služby. Zaměřuje se na pomoc pro děti žijící na ulici. Jak dodává P. Rysczard Kościcki, děti ulice jsou jedním z problémů velkých měst Mosambiku. Mladí Mosambičané nepřistupují k sexu zodpovědně, děvčata v mladém věku otěhotní a potom své děti opouštějí. Mnoho řeholních shromáždění spravuje útulky pro nechtěná nemluvňata. Přesto některé děti končí na ulici. V Mosambiku je to jeden z nejvýraznějších projevů bídy, říká polský misionář.

Mezináboženské setkání do značné míry odráží realitu dnešního Mosambiku, říká polský misionář otec Ryszard Kościcki z kongregace Nejsvětějších srdcí Ježíše a Marie, která pracuje v této zemi 15 let.

Bývá tomu tak, že v jedné rodině chodí otec do anglikánského kostela, žena do katolického a děti jdou k muslimům nebo do nějaké sekty. Musíme být otevřejnější lidem, protože sekty se neuvěřitelně rychle šíří… Církev nesmí být uzavřená, musíme hledat lidi, protože jinak přijdou sekty a jiné církve a přetáhnou naše věřící, zejména mladé,” říká polský misionář.

Ve čtvrtek večer se ještě papež František, jak má ve zvyku během svých zahraničních cest, setkal na nunciatuře se skupinou tamních jezuitů. Konverzace trvala asi hodinu a účastnilo se jí 20 jezuitů z Mosambiku, 3 z Portugalska a 1 ze Zimbabwe.

(RaVat)

5. září 2019, 19:35