Hledejte

Vatican News
2019.09.24 Visita alla Cittadella Cielo di Nuovi Orizzonti a Frosinone 2019.09.24 Visita alla Cittadella Cielo di Nuovi Orizzonti a Frosinone  (Vatican Media)

Kristus je s to zvítězit v nás, kázal papež při mši v Komunitě Nové horizonty

Papež František se dnes vydal na návštěvu Komunity Nové horizonty ve městě Frosinone, asi 90 kilometrů na jih od Říma, kde slavil eucharistii.

Toto mezinárodní soukromé sdružení věřících, které letos slaví 25 let svého trvání, působí od roku 2010 jako subjekt papežského práva. Jeho jádro tvoří nyní asi 600 osob, žijících zasvěceným životem, v čele se zakladatelkou Chiarou Ammirante, spolu s mnohonásobně vyšším počtem dobrovolníků a přátel, kteří působí ve dvanácti zemích světa. Zasvěcený život v komunitě Nové horizonty zahrnuje kromě obvyklých třech slibů (chudoby, čistoty a poslušnosti) také čtvrtý - slib radosti. Věnují se osobám trpícím drogovými a jinými závislostmi, sexuálně dezorientovaným, chudým, marginalizovaným a kriminalitě propadlým lidem, kterým poskytují materiální i duchovní útočiště a podporu.

Papež František se na tuto soukromou návštěvu vydal z Vatikánu brzy po ránu vozem Ford Focus poznávací značky SCV 00919, který používá. Podobala se těm pastoračním návštěvám, které začal podnikat po Římě a okolí v režimu maximálního utajení během Svatého roku Milosrdenství. 

Do Nebeské citadely Komunity Nových horizontů přijel papež František v 9.40 a byl přijat v tamějším auditoriu jejími obyvateli, usebranými v modlitbě. Po krátkém uvítání zakladatelkou, Chiarou Amirante, následovala svědectví jednoho mladíka a jedné dívky. Andrea Bocelli a jeho syn, kteří byli na setkání pozváni, zazpívali píšeň Follow me, a pak promluvil o svém zapojení do této komunity. Pak následovaly otázky mladých i dospělých, kteří změnili svůj život po setkání s křesťanskou vírou prostřednictvím Komunity Nových horizontů. Svatý otec na otázky odpověděl a krátce po poledni sloužil mši svatou, kterou doprovodil zpěvem Andrea Bocelli. Několik osob zasvěceného života pak před Svatým otcem obnovilo svůj závazek sloužit církvi a svoje zasvěcení Neposkvrněnému srdci Mariinu. Po obědě se Svatý otec pozdravil s personálem a na zahradě zasadil olivový strom. Do Vatikánu se papež František vrátil odpoledne v 16.50.

Během mše svaté pronesl papež František následující kázání:

První čtení z knihy Ezdráš (Ezd 6,7-8.12b.14-20) vypráví o rekonstrukci chrámu, naprosto zničeného již před desetiletími... zbyly z něho ruiny, trosky... Pán však vnuknul Nehemiášovi, aby učinil, co jsme právě slyšeli, totiž zbudoval jej znovu. Pustil se tedy do tohoto dobrodružství a mnoho let po obnově Jeruzaléma začal stavět chrám. Historie této rekonstrukce je zde: král Dareios byl této práci příznivě nakloněn a napsal místodržitelovi: »Nerušte práci na Božím domě.... vydávám rozkaz... aby stavba nevázla«. A rekonstrukce tak pokračovala.

Rekonstrukce však není snadná. Tehdejší židé to dokázali, protože s nimi byl Hospodin. Jedině, je-li s námi Pán, jsme s to uskutečnit obnovu, protože zrekonstruovat něco je obtížnější než postavit od začátku. Stejně tak i pro nás je těžší dát život znovu dohromady než vychovat dítě. Je to obtíženější.

Bylo třeba změnit mentalitu, protože lidé, kteří tam žili, byli zvyklí na trosky. Říkali si, ano, jsou tu ruiny. Byli zvyklí na ruiny. Nestýskalo se jim po Božím chrámu, a pokud ano, povzdechli si: »Škoda, oni vyhráli a všechno zničili. Jdeme tedy dál...« Avšak onen svatý muž horlil pro Boží chrám a chtěl jej vybudovat znovu. Za pomoci mnohých se pustil do díla a pokračoval...

Je tu však jedna věc, kterou tento úryvek nepodává... totiž to, že některým místním obyvatelům se rekonstrukce nezdála. Byli to obchodníci s ruinami a se smrtí. Kupci, jejichž artiklem je status quo. Říkali: »Nám se to nehodí. Ponechme ty ruiny, smiřme se s porážkou«. A tito lidé pak s partou kamarádů v noci bořili zdi, které byly zbudovány během dne. K čemu nakonec přistoupili ti, co stavěli? Bible praví, že měli v jedné ruce cihlu a v druhé meč, aby stavbu bránili. Stavba chrámu se hájí prací a mečem, tedy zápasem.

Rekonstrukce života je také nezaslouženou milostí. Všechno je milost, ale je třeba ji hájit prací a zápasem, aby obchodníci zmaru nepřišli učinit z tohoto života opět hromadu kamení, trosek a cihel. Často musel Boží lid kupředu a po porážce zpět; vpřed a dozadu, dopředu a vzad... dokud nepřišel Ježíš. I Jeho zdeptali a na kříži obrátili v trosky. On však Svojí mocí, Boží mocí byl navěky pro nás zrekonstruován.

To znamená, že práce našeho života, svědectví, která jsme slyšeli, svědectví obnovy je třeba hájit. Tuto práci je třeba bránit a sami to nedokážeme, musíme si nechat pomoci tím jediným Vítězem, který je s to zvítězit v nás. To je kořenem naší naděje. Jsme muži a ženami naděje, protože tento Muž byl s to zrekonstruovat Boží lid, zachránit nás. Liturgie nám praví, že Bůh ukazuje svoji moc ve stvoření, ale ještě více vykoupením, tedy v Ježíšově vítězství nad námi, protože Ježíš staví chrám, staví církev, staví naše životy. My nemůžeme zbudovat svoje životy, nemůžeme udržet chrám svého života na nohou, dobře a bez Ježíše, bez důvěry v Ježíše. On nám v tom pomáhá mocí, která je vlastní tomu, kdo dovede věci obnovit, což je těžší než je vytvořit.

Nevím, toto jsem vám chtěl říci. Když jsem dnes ráno četl obě liturgická čtení, řekl jsem si: ta se hodí na dnešek. První o rekonstrukci chrámu, obnově života nejenom našeho, ale také touhy obnovovat neustále. Náš je někdy takový. On je však s námi, hájí nás před těmi, kdo milují ruiny a chtějí nás zničit. I my máme někdy chuť k sebedestrukci, a někdy to nastává. To je normální, jsme lidé. A proto se musíme mít na pozoru: cihlu v jedné ruce a meč v druhé, tedy práci a modlitbu, důvěru ve svoje ruce a důvěru v modlitbu k Bohu - ta je mečem, který umožňuje postupovat vpřed.

Kéž nám Pán dá tuto milost, ustavičnou ochotu k obnově. Vždycky, nikdy neklesat na mysli. Budou i porážky, ale On je větší než porážky. Vždycky s důvěrou. On je mečem, který vítězí. Kéž nám Pán pomáhá chápat tyto věci srdcem.

 

(mig)

24. září 2019, 19:51