O Skutcích apoštolů - »všechno měli společné« (Sk 4, 32)
Drazí bratři a sestry, dobrý den!
Křesťanské společenství se rodí z překypujícího daru Ducha svatého a roste kvasem sdílení mezi bratry a sestrami v Kristu. Církev je budována dynamismem solidarity jako Boží rodina, jejíž ústřední zkušeností je koinonia; toto řecké slovo znamená „dát do společenství“, „dát do společného“, být společenstvím, nikoli se izolovat. Taková je zkušenost prvotní křesťanské obce, tedy sdílet, komunikovat a účastnit se. V prvotní církvi odkazuje toto slovo především k účasti na Kristově Těle a Krvi. Proto když přistupujeme k eucharistii, říkáme, že jdeme na přijímání, přijímáme Ježíše a Jeho přijetím přijímáme bratry a sestry. Účast na Kristově Těle a Krvi, uskutečňující se ve mši svaté, se vyjadřuje bratrskou jednotou, a tudíž i společným sdílením majetku a sbíráním peněz pro mateřskou církev v Jeruzalémě (srov. Řím 12,13; 2 Kor 8-9). Chcete-li vědět, zda jste dobrými křesťany, musíte se modlit, přistupovat k přijímání a ke svátosti smíření. Avšak signálem obrácení tvého srdce je obrácení, sahající do kapes a dotýkající se tvých zájmů, tedy to, že je někdo štědrý k druhým a pomáhá těm nejslabším a nejchudším. Když dorazí obrácení tam, máš jistotu, že je pravé. Pokud zůstane jenom u slov, není obrácení dobré.
Eucharistický život, modlitby, apoštolské kázání a zkušenost společenství (srov. Sk 2,42) činí z věřících množství lidí, kteří mají »jedno srdce a jednu duši« a nepovažují nic ze svého majetku za svoje vlastní, ale všechno mají společné« (srov. Sk 4,32). To je tak silný životní vzor, že nám pomáhá, abychom byli štědří a neskrblili. Z tohoto důvodu »nikdo u nich nežil v nouzi. Kdo měli totiž pole nebo dům, prodávali je a peníze za to stržené přinášeli a kladli apoštolům k nohám. Z toho se pak rozdělovalo každému, jak kdo potřeboval« (Sk 4,34-35). Církev se vždycky vyznačovala těmito gesty křesťanů, kteří se vzdávali nadbytku a nepotřebného majetku, aby jej dali těm, kdo byli v nouzi. A to nejenom peníze, ale také čas. Kolik jen křesťanů – například vy, tady v Itálii – se věnuje dobrovolnické službě. To je krásné! Znamená to sdílet a dělit se o svůj čas s druhými, aby se dostalo pomoci těm, kdo ji potřebují. Volontariát, charita, návštěvy nemocných – o všechno je třeba se s druhými dělit a nehledat jen svůj zájem.
Koinonia nebo společenství je tedy nový způsob vztahů mezi Pánovými učedníky. Křesťané mezi sebou zakoušejí nový způsob bytí a jednání. Tento způsob je křesťanům vlastní, takže si pohané, kteří pozorovali křesťany, říkali: „Podívejte, jak se mají rádi.“ Láska je tedy ten způsob. Ne však verbální, fingovaná, nýbrž skutečná, konkrétní láska a vzájemná pomoc. Spojení s Kristem nastoluje spojení s bratry, což vyúsťuje a vyjadřuje se také ve společném sdílení materiálních dober. Ano, tento způsob společného přebývání, tato láska sahá až do kapes a vede ke zřeknutí se peněz ve prospěch druhých i proti vlastnímu zájmu. Příslušnost ke Kristovu Tělu vytváří ve věřících spoluzodpovědnost jedněch za druhé. Víra v Ježíše činí nás všechny - jedny za druhé - spoluzodpovědnými. Někdo řekne: „Podívej na tamtoho. Nemá, kde bydlet, ale to je jeho věc.“ My křesťané mezi sebou takto mluvit nemůžeme. Musím se za dotyčného modlit, vzít jej k sobě a nebýt lhostejný. Toto znamená být křesťanem. Proto silní podporují slabé (srov. Řím 15,1), a nikdo nezakouší nedostatek, který ponižuje a znetvořuje lidskou důstojnost; jsou totiž společenstvím, mají jedno srdce a mají se rádi. A znamením je konkrétní láska.
Jakub, Petr a Jan – „sloupy“ Jeruzalémské církve – společně ustanoví, že Pavel a Barnabáš budou hlásat evangelium pohanům, zatímco oni židům, a požadují pouze, aby se nezapomínalo na chudé (srov. Gal 2,9-10). A nejenom materiálně chudé, ale také duchovně chudé, lidi trpící problémy a potřebující naši blízkost. Křesťan vychází vždycky od sebe, ze svého srdce a přibližuje se k druhým jako se Ježíš přiblížil nám. Taková je prvnotní křesťanská obec.
Konkrétního příkladu sdílení a společného majetku se nám dostává ze svědectví Barnabáše, který vlastnil pole, prodal je a peníze přinesl apoštolům (srov. Sk 4,36-37). Vedle jeho kladného příkladu se však objevuje jiný, tristně zaporný: Ananiáš a jeho manželka Safíra prodali pozemek a rozhodli se přinést apoštolům pouze část získaných peněz, zbytek si nechali (srov. Sk 5,1-2). Tento podvod přerušil řetězec nezištného, upřímného a nesobeckého sdílení, což mělo tragické a fatální důsledky (Sk 5,5.10). Apoštol Petr demaskuje Ananiášovu nepoctivost a zpronevěru a říká mu: »Proč ti satan ovládl srdce, žes obelhal Ducha svatého a z peněz za to pole sis část lstivě ponechal? [...] Neobelhal jsi lidi, ale Boha« (Sk 5,3-4). Mohli bychom říci, že Ananiáš obelhal Boha svým neprodyšným a pokryteckým smýšlením neboli „dojednanou“, částečnou a oportunistickou příslušností k církvi. Přetvářka je nejhorší nepřítel křesťanské obce a křesťanské lásky, totiž předstírání lásky ve snaze dosáhnout svých vlastních zájmů.
Připravovat dar o upřímnost totiž znamená pěstovat pokrytectví, vzdálit se pravdě, stát se sobeckým, zhášet plamen společenství a vystavovat se mrazu vnitřní smrti. Kdo si takto počíná, pohybuje se v církvi jako turista. Mnozí turisté jsou v církvi; vždycky jen přechodně a nikdy nejdou dovnitř. Je to duchovní turistika, kterou si namlouvají, že jsou křesťané. Jsou však pouhými turisty v katakombách. My však nesmíme být v církvi turisty, nýbrž bratry jedni pro druhé. Život pojímaný pouze na základě profitu a výhodných situací na úkor druhých nezbytně způsobuje vnitřní smrt. A kolik jen lidí se tváří, že jsou nablízku církvi, že jsou přáteli kněží i biskupů, zatímco usilují pouze o svůj prospěch. Tyto přetvářky pustoší církev!
Pane – prosím za nás všechny - obdař nás svým Duchem laskavosti, jenž přemáhá každou přetvářku a uvádí do oběhu pravdu, živící křesťanskou solidaritu, která není nějakou podpůrnou sociální aktivitou, nýbrž nezbytným vyjádřením přirozenosti církve, nejněžnější matky všech, zejména těch nejchudších.
Přeložil Milan Glaser
