Cerca

Vatican News
2019.06.21 Visita a Napoli Papež František v Neapoli 21. června 2019.  (Vatican Media)

Svoboda teologického bádání nesmí zraňovat víru Božího lidu

Krátký, leč intezivní. Tento úsečný popis vystihuje dnešní papežův několikahodiný pobyt v Neapoli, městě, „kde se nikdo necítí jako cizinec“, jak při uvítání vzácného hosta prohlásil tamní starosta Luigi de Magistris.

Římský biskup obsáhlou programovou promluvou završil dvoudenní konferenci, věnovanou teologii ve středomořském kontextu, kterou zorganizovala neapolská Papežská teologická fakulta. Vytýčil nové cesty pro „teologii přijetí“, jejímiž ustavujícími prvky se mají stát dialog, naslouchání, interdisciplinarita a transdisciplinarita, a zároveň rehabilitoval Neapol jako město, kde nevládne pouze camorra se svým násilím, nýbrž také staletá kultura a vzdělanost, která vydala četné vzory svatosti.

Papež František se vrátil do Neapole po čtyřech letech a učinil tak v den liturgické památky sv. Aloise Gonzagy (1568-1585), italského šlechtice, jezuity a patrona studující mládeže. Jeho jméno nese jedna část Papežské středomořské teologické fakulty, svěřená otcům jezuitům. Se svými čtyřmi sty studenty a osmdesáti profesory se jedná spíše o periferní univerzitu na italském jihu, který pouze za minulé desetiletí opustilo čtvrt milionu mladých lidí, směřujících za studiem a prací na „vyspělejší“ sever země (údaje Italského statistického úřadu z 20.6.2019). Navzdory tomu má toto malé akademické pracoviště podle papeže veškerý potenciál k tomu, aby naplnilo jeho požadavek uvedený v prologu k apoštolské konstituci Veritatis gaudiuma sice „obnovu studia v církvi v kontextu nové misijní  etapy, vyznačující se svědectvím o radosti, plynoucí ze setkání s Ježíšem a hlásání Jeho evangelia“.

Právě zmíněná apoštolská konstituce z roku 2017, která chce teologickým studiím vtisknout nový ráz ve smyslu vycházející církve, se stala výchozím bodem papežovy přednášky. Svatý otec popsal

Středomoří jako dávný tranzitní, obchodní, ale též konfliktní prostor, který nás dnes staví před řadu často dramatických problémů. K jejich řešení je nutné prosadit „teologii přijetí a dialogu“, založenou na kerygmatu a dialogu jakožto kritérích obnovy teologického studia.

Dialog a hlásání evangelia může nastat způsoby, načrtnutými Františkem z Assisi v Nepotvrzené řeholi, těsně před jeho cestou do východního Středomoří. První způsob, kterým podle Františka křesťané žijí, spočívá v tom, „aby nevyvolávali hádky ani spory, ale byli podřízeni každému lidskému stvoření kvůli Bohu a vyznávali, že jsou křesťané“ (XVI). Druhým způsobem se ve stálé poddanosti znamením a působení Vzkříšeného Pána i Jeho pokojného Ducha hlásá křesťanská víra jako v Ježíši zjevená Boží láska vůči všem lidem. Tato poddajnost Duchu v sobě zahrnuje životní styl a hlásání bez dobyvačnosti, bez proselytismu a bez agresivní snahy o popření druhého. Tento způsob vstupuje „zevnitř“ do dialogu s lidmi, s jejich kulturami, jejich dějinami a jejich odlišnými náboženskými tradicemi. Je to způsob, který s evangelní důsledností zahrnuje svědectví až k obětování života, jak ukazují zářivé příklady Charles de Foucalda, mnichů z Tibhirin, biskupa z Oran Piera Claverieho a mnoha bratří a sester, kteří byli s Kristovou milostí tiše a pokorně věrní a zemřeli se jménem Ježíš na rtech a milosrdenstvím v srdci. Tady si myslím, že teologie musí jako svůj konstitutivní prvek mít na zřeteli nenásilí jakožto horizont i vědu o světě. Pomohou nám tedy spisy a skutky Martina Luthera Kinga a Lanza del Vasto a dalších „tvůrců“ pokoje. Pomocí a povzbuzením je nám památka bl. Giustina Russoliho, který byl studentem této fakulty, a dona Peppina Diany, mladého faráře, kterého zabila camorra a studoval rovněž tady.“

Dialog ovšem není jakési kouzelné zaklínadlo, pokračoval papež František. Pomůže teologii v obnově, vezme-li jej vážně a bude-li pěstován mezi profesory i studenty, jakož i s jinými formami vědění a s jinými náboženstvími, zejména se židovstvím a islámem.

„Studenti teologie by měli být vychováváni k dialogu s judaismem a islámem, aby chápali společné kořeny a odlišnosti našich náboženských identit a tak účinněji přispívali k budování společnosti, která si váží odlišností a favorizuje respekt, bratrství a mírumilovné soužití. S muslimy jsme povoláni vést dialog za účelem vytváření budoucnosti našich společností a měst; jsme povoláni považovat je za partnery za účelem mírumilovného soužití, i když dochází k otřesným činům fanatických skupin nepřátelských dialogu, jako byla tragédie o letošních Velikonocích na Srí Lance. Formovat studenty k dialogu s židy znamená vychovávat k poznávání jejich kultury, jejich způsobu myšlení a jejich jazyka, za účelem lepšího chápání a prožívání našeho vztahu na náboženské úrovni. Na teologických fakultách a církevních univerzitách je třeba podporovat kurzy arabské i hebrejské řeči a kultury a vzájemné poznání mezi křesťanskými, židovskými a muslimskými studenty“.

Dialog jako teologická hermeneutika předpokládá a obnáší uvědomělé naslouchání, pokračoval papež František. Jde zejména o pochopení způsobu, jakým křesťanské komunity a jednotlivé prorocké osobnosti dokázaly vtělit křesťanskou víru do kontextu konfliktů, menšin a pluralitního soužití s jinými náboženskými tradicemi. Dalším rysem teologie přijetí je interdisciplinarita:

Chtěl bych dát příklad toho, jak interdisciplinarita, která interpretuje dějiny, může být prohloubením kerygmatu a pokud je oživována milosrdenstvím, může být otevřena transdisciplinaritě. Mám na mysli zejména všechny agresivní a militantní postoje, které poznamenaly způsob obývání středomořského prostoru národy, které se označovaly za křesťanské. Sem patří koloniální postoje a praktiky, které utvářely představivost a politiku oněch národů, ať již ospravedlňování každé války nebo perzekucí vykonávaných jménem náboženství anebo nároku rasové či doktrinální čistoty. Vzhledem k této složité a bolestné historii může být metoda dialogu a naslouchání, vedeného evangelním kriteriem milosrdenství, velmi obohacena interdisciplinárními poznatky a výklady, umožní-li, aby vyšla najevo také proroctví pokoje, která Duch nikdy neopomíjí vzbuzovat.“

Na církevní půdě naopak nelze odhlédnout od tradice, podotknul Svatý otec. Naslouchání křesťanských teologů nezačíná od nuly, nýbrž od teologického odkazu, který právě ve středomořském prostoru zapouští svoje kořeny v komunitách Nového zákona, v bohaté reflexi Otců a mnoha generací myslitelů a svědků. Živá tradice, která se nám dochovala, může přispívat k osvěcování a dešifrování mnoha současných otázek, zdůraznil.

„Jaké je tedy poslání teologie po Veritatis gaudium ve středomořském kontextu? Teologie se musí sladit s Duchem Vzkříšeného Ježíše, s Jeho svobodou jít do světa a dosáhnout periferií, včetně těch myšlenkových. Aby se tak stalo, jsou nezbytné určité předpoklady. Především je třeba vycházet z evangelia milosrdenství, ze zvěsti, kterou tvoří samotný Ježíš a původní kontexty evangelizace. Teologie se rodí mezi konkrétními lidmi, kteří se setkali s pohledem a srdcem Boha, který je s milosrdnou láskou jde hledat. Chtěl bych zopakovat odtud, z tohoto města, kde se nevyskytují jenom násilnosti, nýbrž uchovávají se tu mnohé tradice a příklady svatosti – kromě mistrovského díla Caravaggiova o skutcích milosrdenství a svědectví svatého lékaře Giuseppeho Moscatiho – bych rád zopakoval, co jsem napsal teologické fakultě Katolické univerzity v Argentině: „Dobří teologové, stejně jako dobří pastýři, musejí být cítit lidem a ulicí, a jejich reflexe má hojit olejem a vínem lidská zranění. Teologie má být výrazem církve, která je »polní nemocnicí«  a prožívá svoje spásonosné a uzdravující poslání ve světě. Milosrdenství není jenom pastorační postoj, ale samotná podstata evangelia. Studujte, jak by se v různých disciplínách – dogmatice, morálce, spiritualitě, právu a podobně – odrážela centrální role milosrdenství. Bez milosrdenství naší teologii, našemu právu a naší pastoraci hrozí, že zabředne do byrokratické přízemnosti či ideologie, která si chce ochočit mystérium“ (List u příležitosti 100. výročí založení teologické fakulty Katolické univerzity v Argentině, 3. března 2015).

Druhým předpokladem, vypočítával papež, je seriózní osvojení dějin v teologii jakožto prostoru, který je otevřen setkání s Pánem. A konečně je nezbytná teologická svoboda. Bez možnosti vyzkoušet nové cesty nelze vytvořit nic nového a nedává se prostor novosti Ducha Zmrtvýchvstalého, poznamenal:

„Co se týče svobody teologické reflexe, přiklonil bych se k určitému rozlišení. Jako vědci svobodně pokračujte, v konečné fázi se pak vyjádří magisterium, ovšem bez svobody nelze teologicky bádat. Při kázání Božímu lidu ale nezraňujte jeho víru svými rozepřemi. Disputace patří jen mezi teology, to je váš úkol. Božímu lidu ale podávejte to podstatné, co sytí jeho víru, aniž by ji relativizovalo.“

V samém závěru římský biskup naléhal na dosažitelnost teologických studií všem, kdo po nich touží: kromě seminaristů a řeholníků, také laiků a žen, jak věřících laiček, tak řeholnic. Vklad, který ženy přinášejí a mohou přinášet teologii, je neodmyslitelný, vyzdvihl papež a jejich účast je proto třeba podporovat. „Sním o teologických fakultách, kde se pěstuje soužití růzností, praktikuje se teologie dialogu a přijetí a je prožíván mnohostěnný model teologického vědění namísto statické a odvtělené sféry; kde je teologické bádání s to prosazovat náročný, ale přesvědčivý proces inkulturace“, loučil se papež s Neapolí, odkud se krátce po poledni navrátil do Vatikánu.

 

PLNÉ ZNĚNÍ papežovy PŘEDNÁŠKY je ZDE

21. června 2019, 16:18