O Skutcích apoštolů - »setrvávali v apoštolském učení, v bratrském společenství, v lámání chleba a v modlitbách«
Život prvotního společenství mezi láskou k Bohu a láskou k bratřím
(Sk 2,42-45)
Drazí bratři a sestry, dobrý den!
Plodem Letnic, seslání moci Božího Ducha na první křesťanskou obec, byla skutečnost, že mnoho lidí pocítilo, že jim do srdce pronikla radostná zvěst – kerygma – spásy v Kristu, svobodně k Němu přilnuli, obrátili se, obdrželi křest v Jeho jménu a přijali dar Ducha svatého. Přibližně tři tisíce bylo těch, kdo se stali součástí tohoto bratrství, které tvoří habitat věřících a církevní kvas evangelizace. Vřelost víry těchto bratří a sester v Kristu činí jejich život dějištěm Božího působení, jež se projevuje divy a znameními prostřednictvím apoštolů. Mimořádné se stává řádným a všednost se stává prostorem zjevení živého Krista.
Vypráví o tom evangelista Lukáš, který nám představuje Jeruzalémskou církev jako paradigma každé křesťanské obce, jako ikonu bratrství, která přitahuje; netřeba ji mýtizovat, ale ani minimalizovat. Vyprávění Skutků nám umožňuje nahlédnout mezi stěny onoho domus, kde se shromažďovali první křesťané jako Boží rodina, do prostoru koinonie, tedy společenství lásky bratří a sester v Kristu. Je patrné, že jejich život má konkrétní podobu: »setrvávali v apoštolském učení, v bratrském společenství, v lámání chleba a v modlitbách« (Sk 2,42). Křesťané ustavičně poslouchají didaché čili apoštolské učení; pěstují vysoce kvalitní meziosobní vztahy také sdílením duchovních i materiálních dober; konají památku Páně „lámáním chleba“, tedy eucharistii, a vedou dialog s Bohem v modlitbě. Takové jsou postoje křesťanů, to jsou čtyři rysy dobrého křesťana.
Narozdíl od lidské společnosti, kde se tíhne k pěstování vlastních zájmů nehledě na druhé nebo dokonce na jejich úkor, obec věřících vyhošťuje individualismus ve prospěch sdílení a solidarity. V duši křesťana není místo pro sobectví. Je-li tvoje srdce sobecké, nejsi křesťan, nýbrž světák, který hledá svoje výhody a svůj zisk. Lukáš nám říká, že věřící byli svorní (srov. Sk 2,44). Svornost a jednota jsou jejich stylem, jsou si blízcí, navzájem o sebe pečují, neočerňují se, pomáhají si a jsou si nablízku.
Křestní milost tudíž zjevuje vnitřní spojení mezi bratry v Kristu, povolanými sdílet se, vciťovat se do druhých a dělit se s každým, »jak kdo potřebuje« (Sk 2,45), tedy velkodušnost, almužna, péče o druhé, navštěvování nemocných a těch, kdo jsou v nouzi a potřebují útěchu.
A toto bratrství, právě proto, že jde cestou společenství a pozornosti k potřebným, toto bratrství, které je církví, může žít pravým a autentickým liturgickým životem. Lukáš praví: »Každý den zůstávali svorně v chrámu, po domech lámali chléb a jedli pokrm v radosti a s upřímností srdce, chválili Boha a těšili se všeobecné oblibě« (Sk 2,46-47).
Nakonec nám vyprávění Skutků připomíná, že Pán je zárukou růstu společenství (srov. Sk 2,47). Vytrvalost věřících v ryzí smlouvě s Bohem a s bratry se stává přitažlivou silou, která fascinuje a mnohé získává (srov. Evangelii gaudium, 14). V každé době žije věřící společenství díky tomuto principu.
Prosme Ducha svatého, aby z našich společenství učinil místa, kde se přijímá a praktikuje nový život, skutky solidarity a společenství; místa, kde liturgie je setkání s Bohem, vytvářející společenství bratří a sester; místa, která jsou dveřmi otevřenými nebeskému Jeruzalému.
Přeložil Milan Glaser
