Papež v Bulharsku – 1. den
V půl osmé ráno se vydal římský biskup na apoštolskou cestu do Bulharska, odkud se v úterý 7. května odebere také do sousední Severní Makedonie. Cesta potrvá necelé tři dny a - jak řekl papež akreditovaným novinářům na palubě letadla těsně před odletem do Sofie - „organizátoři vytvořili velice nabitý program, čehož využijeme“.
Bulharsko, kde se křesťanství zakládá na cyrilometodějské tradici, má o polovinu větší rozlohu než Česká republika, ale žije zde jen 7 milionů obyvatel. Většinu z nich tvoří pravoslavní křesťané (87%), ale 10% obyvatel je muslimského vyznání. Katolíci tvoří jen jedno procento, stejně jako protestanti.
Ad 1. Na letišti v Sofii přivítal papeže předseda bulharské vlády Bojko Borisov. Odtud se vydal do prezidentského paláce, kde byl přijat prezidentem Rumenem Radevem. Tento 56letý bývalý vojenský pilot zastává úřad od roku 2016. Hned po soukromém setkání doprovodil prezident Radev papeže Františka na náměstí, jež nese jméno Atanase Dimitrov Burova (1875-1954), bulharského bankéře a politika, který zemřel v komunistickém vězení roku 1954.
„Bulharsko – řekl papež v úvodu své promluvy k představitelům státu a občanské společnosti - je místem setkání rozmanitých kultur a civilizací, mostem mezi východní a jižní Evropou, bránou otevřenou Blízkému východu a zemí se starobylými křesťanskými kořeny, z nichž čerpá svoje povolání usnadňovat setkávání jak v tomto regionu, tak v mezinárodním společenství.“
„Moje dnešní návštěva chce v duchu navázat na tu, kterou v květnu roku 2002 vykonal sv. Jan Pavel II., a probíhá také ve vděčné vzpomínce na zdejší bezmála desetiletý sofijský pobyt apoštolského delegáta mons. Angela Giuseppe Roncalliho. Ten vždycky choval v srdci vděčnost a hlubokou úctu k vašemu národu, a to až do té míry, že kamkoli se vydával, byl jeho dům vždycky otevřen každému, aniž by musel říkat, zda je katolík či pravoslavný; postačovalo jen, že je bulharský bratr (srov. Homilie, 25. prosinec 1934). Svatý Jan XXIII. neúnavně pracoval na prosazení bratrské spolupráce se všemi křesťany, a Druhým vatikánským koncilem, který svolal a předsedal jeho první fázi, dal obrovský podnět a výraz rozvoji ekumenických vztahů.“
Papež František se pak dotknul palčivého sociálního problému bulharské společnosti:
„Nyní, v tomto svízelném historickém okamžiku, třicet let po skončení totalitního režimu, který věznil svobodu a iniciativu, čelí Bulharsko důsledkům emigrace, k níž došlo v posledních desetiletích, kdy více než dva miliony vašich spoluobčanů odešlo ze země hledat nové pracovní příležitosti. Zároveň je Bulharsko – jakož i mnoho jiných zemí starého kontinentu – nuceno se vyrovnat s tím, co bývá označováno jako demografická zima, jež padla jako ledová opona na značnou část Evropy a je důsledkem úbytku důvěry v budoucnost. Pokles porodnosti spolu s intenzivní migrací vedly k vylidnění a opuštění mnoha vesnic a měst. Kromě toho je Bulharsko konfrontováno s těmi, kdo chtějí překročit jeho hranice ve snaze utéci před válkami, konflikty či bídou a pokoušejí se všemi způsoby dostat do bohatších zón evropského kontinentu, aby nalezli nové životní příležitosti nebo zkrátka jen bezpečné útočiště.“
PLNÉ ZNĚNÍ papežovy PROMLUVY je ZDE
Papež v této souvislosti povzbudil k přívětivosti a pohostinnosti, která je bulharskému národu vlastní.
Ad 2. Po setkání s občanskou společností následovala návštěva u patriarchy Neofyta, kde římského biskupa přijali také metropolité a biskupové pravoslavného synodu. Přítomen byl rovněž Simeon II., bývalý bulharský car (nar. 1937).
V Bulharsku vznikla samostatná (autokefální) církev působením žáků svatých Cyrila a Metoděje, zvaných sedmipočetníci, pěstovala kontakty s Římem a v roce 927 ji uznal Konstantinopolský patriarcha. V roce 1396 však bylo Bulharsko okupováno Osmanskou říší, a plnou svobodu dostalo křesťanství až o pět století později (1878) jako výsledek války carského Ruska proti Turecku. Patriarchát byl obnoven teprve v roce 1953 a je uznáván konstantinopolským i moskevským patriarchátem. Nynější bulharský patriarcha Neofyt má 73 let a do úřadu byl zvolen v roce 2013, měsíc před volbou papeže Františka. V promluvě k římskému biskupovi patriarcha Neofyt, který synteticky podal pohnuté dějiny církve ve svojí vlasti, mimo jiné řekl:
„Církev je vedena naším Pánem Ježíšem Kristem. Pokud Bůh něco dopustí, ví proč, a očekává, že to také poznáme. My pravoslavná církve v Bulharsku, jsme pevně přesvědčeni, že pokud jde o Víru, nemohou a nesmějí být žádné ústupky.“
Římský biskup svoji promluvu zahájil velikonočním pozdravem Christos voskrjesse!, na což jeho hostitelé odpověděli: Vuístinno voskrjesse!
„V radosti vzkříšeného Pána se k vám obracím tímto velikonočním pozdravem v tuto neděli, kterou křesťanský východ nazývá „nedělí svatého Tomáše“. Rozjímáme o apoštolovi, který vkládá ruku do Pánova boku a poté, co se dotknul Jeho ran, vyzná: »Pán můj a Bůh můj!« (Jan 20,28). Rány, které v průběhu dějin vznikly mezi námi křesťany, bolestně drásají Kristovo Tělo, kterým je církev. Dodnes se rukama dotýkáme jejich následků. Avšak možná, že vložíme-li společně ruce do těchto ran a vyznáme, že Ježíš vstal z mrtvých, je náš Pán a Bůh a pohroužíme-li se v uznání svých nedostatků do ran Jeho lásky, budeme moci opět najít radost z odpuštění a v předstihu okusit den, kdy budeme s Boží pomocí celebrovat velikonoční tajemství u jednoho oltáře.“
Římský biskup dále připomněl postavu pozdějšího papeže Jana XXIII., který během svého sofijského pobytu objevil a zamiloval si východní křesťanskou tradici.
„Také já se zde ocitám jako host, vřele přijatý, a zakouším v srdci bratrskou nostalgii, onen ozdravný stesk po jednotě mezi syny jediného Otce, který uzrál v papeži Janovi během pobytu v tomto městě. Právě na Druhý vatikánský koncil, který svolal, vyslala Bulharská pravoslavná církev svoje pozorovatele. Od té doby se kontakty zintenzivnily. Mám na mysli návštěvy bulharských delegací, které již padesát let přicházejí do Vatikánu a každodoročně mám to potěšení je přijmout, jakož i přítomnost bulharské pravoslavné komunity v Římě, která se modlí v jednom z kostelů mojí diecéze. Těší mne vytříbené přijetí, jehož se dostává mým vyslancům, kterých v posledních letech přibývá, i spolupráce s místní katolickou komunitou, zejména na kulturním poli. Věřím, že s pomocí Boží, až Prozřetelnost dá, ovlivní tyto kontakty pozitivně mnohé aspekty našeho dialogu. Mezitím jsme povoláni společně putovat a jednat, abychom vydávali svědectví Pánu zejména službou těm chudším a zapomenutým bratřím, ve kterých je On přítomen.“
František pak připomněl slovanské věrozvěsty Cyrila a Metoděje, jejichž „živá památka je v našich církvích pramenem inspirace, protože navzdory protivenstvím kladli na první místo zvěstování Pána, povolání a misijní poslání“.
„A třebaže bylo již tušit varovná znamení bolestného rozdělení, ke kterému došlo v následujících stoletích, vydali se cestou společenství. Poslání a společenství - dvě slova, která byla v životě těchto dvou světců stále skloňována a která mohou osvěcovat naši cestu k růstu v bratrství.“
PLNÉ ZNĚNÍ papežovy PROMLUVY na setkání s patriarchou Neofytem je ZDE
Ad 3. Po setkání s hierarchií bulharské pravoslavné církve navštívil papež sofijskou katedrálu, nesoucí jméno ruského světce Alexandra Něvského (1218-1263), zbudovanou koncem devatenáctého století, a soukromě se zde pomodlil. Před katedrálou pak následovalo setkání s věřícími, které papež oslovil v rámci polední promluvy před mariánskou modlitbou Regina Caeli. Sešlo se jich zde přibližně tři tisíce. Papež se k nim obrátil opět slovy velikonočního pozdravu:
„Těmito slovy si v těchto zemích Bulharska křesťané – pravoslavní i katolíci – od starověku vyměňovali velikonoční blahopřání: Christos voskrjesse! [lid odpovídá: Vuístinno voskrjesse]. Vyjadřují velkou radost z vítězství Ježíše Krista nad zlem a smrtí. Jsou tvrzením a svědectvím jádra naší víry: Kristus žije. On je naše naděje a nejkrásnější mládí tohoto světa. Všechno, čeho se dotkne, se obnovuje a naplňuje životem. Proto se na každého z vás obracím nejprve těmito slovy: On žije a chce, abys žil! On je v tobě, On je s tebou a nikdy tě neopustí. Jde s tebou. Jakkoli se ty od Něho můžeš vzdálit, vedle tebe je Vzkříšený, který tě neustále volá a očekává, že znovu začneš. On nemá nikdy strach začít znovu, vždycky ti podá ruku, abys začal znovu, povstal a začal. Cítíš-li, že stárneš zármutkem, záští, strachem, pochybami a selháními, On bude přítomen, aby ti dal sílu a naději (Christus vivit, 1-2). On žije, chce, abys žil, a jde s tebou.“
řekl mimo jiné papež František před modlitbou Regina Caeli.
PLNÉ ZNĚNÍ papežovy PROMLUVY před Regina Caeli je ZDE
Ad 4. Posledním bodem prvního dne návštěvy římského biskupa v Bulharsku byla liturgie třetí neděle velikonoční na náměstí kněze Alexandra I. v centru Sofie za účasti přibližně 12 tisíc věřících. Papež ve svojí homilii komentoval dnešní evangelium (srov. Jan 21, 1-19), jež podává zázračný rybolov při zjevení Vzkříšeného Krista v Galileji, a mluvil o Bohu, který volá, překvapuje a miluje. Mimo jiné řekl:
„Bůh volá, Bůh překvapuje, protože Bůh miluje. Jeho řečí je láska. Proto vyzývá Petra i nás, abychom se naladili na stejnou řeč: »Miluješ mne?«. Petr tuto výzvu přijímá a po tak dlouhé době prožité s Ježíšem chápe, že milovat znamená ustoupit ze středu. Nyní už nezačíná od sebe, nýbrž od Ježíše: »Ty víš všechno« (Jan 21,18), odpovídá. Uznává svoji slabost, chápe, že nemůže jít vpřed jenom svými silami. A staví na Pánu, na síle Jeho lásky, až do konce. Toto je naše síla, kterou jsme denně vybízeni obnovovat, že totiž Pán miluje nás. Být křesťanem je povolání k důvěře, že Boží Láska je větší než každé omezení či hřích. Jedna z velkých bolestí a překážek, které dnes zakoušíme, nevzniká ani tak v porozumění, že Bůh je láska, nýbrž ve způsobu, kterým Jej hlásáme a dosvědčujeme a který pro mnohé není Jeho jménem. Bůh je láska, která miluje, rozdává, volá a překvapuje.
Ano, Boží zázrak činí z našich životů činí umělecká díla, necháme-li se vést Jeho láskou. Mnozí svědkové Velikonoc v této požehnané zemi zrealizovali velkolepá mistrovská díla inspirovaná jednoduchou vírou a obrovskou láskou. Obětování života bylo živým znamením Pána, kterým dovedli odvážně překonat apatii a podat křesťanskou odpověď na nesnáze, před nimiž stanuli (srov. Christus vivit, 174). Dnes jsme zváni pohlédnout a objevit to, co Pán učinil v minulosti, abychom se s Ním vrhli do budoucnosti s vědomím, že v úspěchu i pochybení se vždycky vrátí, aby nás vybídl rozhodit sítě. To co jsem řekl mladým lidem v exhortaci, kterou jsem nedávno napsal, bych rád řekl také vám. Mladá církev, mladý člověk – nikoli věkem, leč mocí Ducha – nás vybízí, abychom dosvědčovali Kristovu lásku, naléhá a vede nás k připravenosti zápasit za obecné dobro jako služebníci chudých, protagonisté revoluce lásky a služby, schopní odolávat patologiím konzumistického a mělkého individualismu. Být zamilováni v Krista, být živými svědky evangelia v každém zákoutí společnosti (srov. tamt. 174-175). Nemějte strach být svatými, kterých má tato země zapotřebí. Svatost vám neodejme sílu, život nebo radost; právě naopak, protože vy i vaši krajané tak budete tím, co si Otec přál, když vás stvořil (srov. Gaudete et exsultate, 32).
Povoláni, překvapeni a poslání z lásky!“
Končil papež František nedělní homilii na hlavním náměstí v Sofii.
PLNÉ ZNĚNÍ papežovy HOMILIE je ZDE
