Katecheze o apoštolské cestě do Maroka
(Mt 13,33)
Drazí bratři a sestry, dobrý den!
V sobotu a neděli jsem uskutečnil apoštolskou cestu do Maroka na pozvání Jeho Veličenstva krále Mohameda VI. Jemu a dalším marockým představitelům znovu děkuji za vřelé přijetí a veškerou spolupráci. Zejména králi, který se ke mně choval velice bratrsky a přívětivě.
Děkuji zejména Pánu, který mi umožnil učinit další krok na cestě dialogu a setkání s muslimskými bratry a sestrami, abych byl – jak pravilo motto této návštěvy - »služebníkem naděje« v dnešním světě. Putoval jsem ve stopách dvou světců: Františka z Assisi a Jana Pavla II. Před 800 lety přinesl František poselství pokoje a bratrství sultánovi Al Malik Al Kamilovi a v roce 1985 papež Wojtyla vykonal pamětihodnou návštěvu Maroka po té, co ve Vatikánu přijal krále Hassana II. jako vůbec první hlavu muslimského státu. Někdo se může zeptat: proč chodí papež k muslimům a nikoli jen ke katolíkům? Proč existuje tolik náboženství, jak je možné, že existuje tolik náboženských vyznání? S muslimy jsme potomky téhož otce Abrahama. Proč Bůh dopouští, že existuje tolik náboženských vyznání? Bůh to dopustil: scholastičtí teologové ukazovali, že v Bohu je voluntas permissiva. Bůh dopustil skutečnost, že existují mnohá náboženství. Některá mají kulturní původ, ale vždycky hledí k nebi, vzhlížejí k Bohu. Avšak Boží vůlí je bratrství mezi námi a zejména – což je důvod této cesty – s našimi bratry, muslimy, kteří jsou Abrahamovými potomky jako my. Netřeba se děsit tohoto rozdílu: Bůh to dopustil. Děsit se máme, nejednáme bratrsky a neubíráme se životem společně.
Sloužit naději v naší době znamená především stavět mosty mezi civilizacemi. Bylo mi potěšením a ctí, že jsem tak mohl učinit společně s ušlechtilým Marockým královstvím na setkání s jeho lidem a představiteli. Spolu s králem Mohamedem VI. jsme připomněli některé významné mezinárodní konference, které se v posledních letech konaly v této zemi, a podstatnou roli náboženství při obraně lidské důstojnosti a prosazování pokoje, spravedlnosti a péče o stvoření, náš společný dům. V této perspektivě jsme spolu s králem podepsali Výzvu za Jeruzalém, aby toto Svaté město bylo uchováno jako poklad lidstva a místo mírumilovného setkání zejména věřících třech monoteistických náboženství.
Navštívil jsem mauzoleum Mohameda V., kde jsem vzdal hold Jeho památce a památce Hassana II., a také Institut pro formaci imámů, kazatelů a kazatelek. Tento islámský Institut pěstuje úctu k jiným náboženstvím, odmítá násilí a integralismus, tedy akcentuje, že všichni jsme bratři a máme se zasazovat za bratrství.
Zvláštní pozornost jsem věnoval migraci ať již v promluvě ke státním představitelům, tak zejména na zvláštním setkání s migranty. Někteří z nich zakusili, jak se život emigranta mění a nabývá lidskosti, setká-li se s komunitou, která jej přijme jako člověka. Toto je zásadní. Právě v marockém Marakéši byl v prosinci loňského roku přijat Globální pakt o bezpečné, řízené a legální migraci. Důležitý krok mezinárodního společenství směrem k převzetí odpovědnosti. Svatý stolec podal svůj přínos, shrnutý čtyřmi slovesy: přijímat, chránit, podporovat a začleňovat. Nejde o to sesílat shora podpůrné projekty, nýbrž společně se vydat cestou těchto čtyřech činností, abychom budovali pospolitost a země, které se při zachování svých kulturních a náboženských identit otevřou rozdílům a dokáží je ocenit ve smyslu lidského bratrství. Církev v Maroku se intenzivně snaží být migrantům nablízku. Nerad říkám migranti, raději mám migrující lidé. Víte proč? Protože migrant odkazuje k adjektivu, zatímco člověk je substantivum. Upadli jsme do kultury adjektiv, užíváme přídavná jména a zapomínáme na ta podstatná. Adjektivum se pojí vždyvky k podstatnému jménu, k člověku, migrant je člověk. Tak se zachová respekt a neupadá se do zmíněné kultury přídavných jmen, která je velice tekutá, příliš „mlhavá“. Církev v Maroku se snaží být intenzivně nablízku migrujícím lidem, a proto jsem chtěl vyjádřit poděkování a povzbuzení těm, kdo se velkodušně nasazují, aby jim sloužili, a uskutečňují tak Kristova slova: »Byl jsem na cestě a ujali jste se mně« (Mt 25,35).
Nedělní den byl věnován křesťanské komunitě. Nejprve jsem navštívil Venkovské centrum sociálních služeb, vedené sestrami vincentkami - těmi, které vedou pediatrickou ordinaci tady v Domě sv. Marty - spolupracují s četnými dobrovolníky a poskytují nejrůznější služby obyvatelstvu.
V katedrále v Rabatu jsem se setkal s kněžími, zasvěcenými osobami a Ekumenickou radou církví. V Maroku je malé stádce a proto jsem připomněl evangelní obrazy soli, světla a kvasu (srov. Mt 5,13-16; 13,33). Záleží nikoli na kvantitě, nýbrž na tom, aby sůl měla chuť, světlo svítilo a kvas měl schopnost prokvasit celé těsto. A to nepochází od nás, nýbrž od Boha, z Ducha svatého, který z nás činí Kristovy svědky tam, kde jsme, v dialogickém a přátelském stylu, kterým žijeme především my křesťané, neboť – jak říká Ježíš - »podle toho všichni poznají, že jste moji učedníci, budete-li mít lásku k sobě navzájem« (Jan 13,35).
Radost církevního společenství nalezla svůj základ a plný výraz v nedělní eucharistii, slavené ve sportovní hale hlavního města. Tisíce lidí ze 60 různých národností! Jedinečná epifanie Božího lidu v srdci islámské země. Podobenství o milosrdném Otci ukázalo krásu Božího záměru, podle něhož mají mít všechny Jeho děti podíl na Jeho radosti, na slavnosti odpuštění a smíření. Na tuto slavnost přijdou ti, kdo dokážou uznat, že potřebují Otcovo slitování, a dovedou se s Ním radovat, když se bratr či sestra vracejí domů. Nikoli náhodou zaznělo toto velké podobenství tam, kde muslimové denně vzývají Milostivého a Milosrdného. A tak pouze ten, kdo se narodil znovu a žije v náruči tohoto Otce, může být ve světě služebníkem naděje. Vřelé díky.
Přeložil Milan Glaser
