Hledejte

2019.01.26 Viaggio Apostolico a Panama 2019.01.26 Viaggio Apostolico a Panama 

Papež na Světovém setkání mládeže v Panamě - 3. den

1. „Odložit úmornou sebelítost a setkat se s první, Kristovou láskou,“ kázal papež v panamské katedrále při eucharistii s biskupy, kněžími, řeholnicemi a členy církevních hnutí. 2. „Jedině láska nás polidšťuje“ – řekl papež František na sobotní vigilii Světového dne mládeže.

Ad 1. V sobotu v devět hodin ráno (u nás bylo 15 hodin) se papež vydal do čtvrti Casco Viejo, do nedávno zrekonstruované katedrály Panny Marie La Antigua. Její patrocinium (svátek 9. září) a stejnojmenná ikona pochází ze španělské Sevilly, odkud ji přinesli španělští misionáři na začátku šestnáctého století (1510). Její základní kámen byl položen v roce 1608, dostavěna byla o sto let později (1716) a patří ke klenotům latinskoamerické architektury. V roce 1882 musela v důsledku zemětřesení projít radikální přestavbou, která byla hrazena ze státního rozpočtu. Před pěti roky na žádost panamského episkopátu dostala titul baziliky menší.

Zde se tedy papež setkal s duchovenstvem Panamy – kněžími, řeholnicemi a členy církevních sdružení a hnutí. Katolíci tvoří v této zemi 89% ze čtyř milionů (4 098 000) jejích obyvatel. Biskupská konference zde má přibližně stejný počet členů jako u nás. Kněží je v Panamě celkem 420, ale s tím rozdílem, že na každého z nich tam připadá přibližně čtyřikrát více věřících než v České republice, totiž více než 8 a půl tisíc. Takový je ovšem přibližný standard celé Latinské Ameriky.

Během slavnostní liturgie, při níž papež František posvětil nový oltář, kázal Svatý otec na úryvek z Janova evangelia (4, 19-24), popisující Ježíšovu rozmluvu se Samaritánkou. Hlavním námětem jeho reflexe byla evangelní zmínka o „únavě“, která přiměla Ježíše, aby se posadil u studny a požádal přicházející samařskou ženu o vodu.

Ve svojí představivosti, křečovitě lpící na výkonnosti, poměrně snadno nazíráme a máme účast na Pánových činech, avšak ne vždy dokážeme nebo můžeme nahlédnout a sledovat „Pánovu únavu“, jako by to bylo něco, co nepatří k Bohu. Pán se unavil, a v této únavě má místo veškerá únava našich národů a našeho lidu, našich komunit a všech, kteří se lopotí a jsou obtíženi (srov. Mt 11,28).

Papež pak zmínil přičiny a motivy specifické únavy duchovenstva, poukázal na „celou škálu břemen, které je třeba nést“ a obrátil pozornost k jinému typu únavy, která je spíše záludným pokušením, které nazval únava z naděje.

Je to ochromující únava. Rodí se z pohledu vpřed a z bezradnosti nad tím, jak reagovat na intenzitu a neurčitost změn, jimiž jako společnost procházíme. Zdálo by se, že tyto změny nejenom znejisťují způsoby našeho vyjadřování a nasazení, naše zvyky a postoje ke skutečnosti, ale v mnoha případech zpochybňují samu uskutečnitelnost řeholního života v dnešním světě. Rychlost těchto změn může navozovat také nepohyblivost v přijímání různých rozhodnutí a mínění; zdá se, že to, co bylo kdysi významné a důležité, není již namístě.

Únava z naděje se rodí z konstatování, že církev, raněná hříchem, častokrát neuměla slyšet křik, do něhož se halí Mistrovo zvolání: »Bože můj, Bože můj, proč jsi mě opustil?« (Mt 27,46).

Takto je možné si zvyknout na život s unavenou nadějí vzhledem k nejisté a neznámé budoucnosti, což způsobuje, že se v srdci našich komunit usazuje šedý pragmatismus. Zdá se, že všechno pokračuje normálně, ale ve skutečnosti je podrývána a boří se víra. Zklamáni realitou, které nerozumíme nebo o níž se domníváme, že už nedává prostor naší nabídce, poskytujeme útočiště jedné z nejhorších možných herezí naší doby, totiž myšlence, že v tomto vyvíjejícím se světě nemají už naše komunity co říct, ani co dát (Evangelii gaudium, 83). Pak se stane, že to, co se kdysi zrodilo, aby bylo solí a světlem světa, vyústí nabídkou nějaké vlastní, té nejhorší verze.“

Svatý otec pak načrtnul cestu k uzdravení:

„»Dej mi napít« – tuto prosbu vyslovil Pán, který od nás chce, abychom ji vyslovili my. Jejím vyslovením otevíráme dveře naší unavené naději, abychom se bez obav vrátili ke studni, jež je základem první lásky, kdy Ježíš přešel přes naši cestu, milosrdně na nás pohlédl a požádal, abychom jej následovali, upamatovali se na onu chvíli, ve které se Jeho oči zkřížily s našima očima, chvíli, v níž nám dal pocítit, že nás má rád osobně, ale i jako komunitu (srov. Homilie na Velikonoční vigilii, 19. dubna 2014). Znamená to vrátit se po vlastních stopách a v kreativní věrnosti naslouchat, jak Duch jednotlivé dílo, pastorační plán či organizační strukturu nevytváří přímo, nýbrž prostřednictvím mnoha „svatých odvedle“ - mezi nimiž nacházíme otce i matky, zakladatele vašich institutů, biskupy a faráře, kteří svým komunitám položili solidní základy – obdařuje životem a kyslíkem určitý dějinný kontext, který působí dojmem, že udusí a zdrtí veškerou naději a důstojnost.“

Petrův nástupce pak hovořil o „odvaze nechat očistit a obnovit nejautentičtější část našich původních charismat, jež se netýkají jenom řeholního života, nýbrž jsou určena celé církvi, a nahlédnout, jakými způsoby by se mohla vyjádřit dnes. Nejde jenom o to pohlédnout s vděčností do minulosti, nýbrž vydat se ke kořenům naší inspirace a nechat je mezi námi znovu mocně zaznít (srov. Papa Francesco – Fernando Prado, La forza della vocazione, Bologna 2018, 42-43).

Je třeba uznat, že jsme v nouzi, aby nás Duch proměnil v muže a ženy pamatující na přejití, spásonosné přejití Boha. A naplněni důvěrou, že stejně jako včera, učiní tak i zítra: Jít ke kořenům nám nepochybně pomůže žít způsobem odpovídajícím přítomnosti beze strachu. Je nezbytné žít beze strachu, odpovědět životu zaujetím, že jsme zapojeni do dějin, pohrouženi do věci. Je to nadchnutí zamilovaného.

Unavená naděje se uzdraví a bude prožívat onu „zvláštní trýzeň srdce“, když nebude mít strach vrátit se k první lásce, a dokáže se na periferiích a ve výzvách, jež nám dnešek prezentuje, potkat s tímtéž zpěvem a tímtéž pohledem, který vzbudil zpěv a pohled u našich otců. Tak se vyhneme riziku, že budeme začínat od sebe, a odložíme úmornou sebelítost, abychom se setkali s očima, jimiž nás Kristus nadále hledá, volá a posílá, jako to učinil při onom prvním setkání, prvně potkané lásky.“

Kázal dopoledne papež František v panamské katedrále.

PLNÉ ZNĚNÍ papežovy HOMILIE je ZDE

Potom se Svatý otec odebral do patnáct kilometrů vzdáleného kněžského semináře, který je jedním z nejstarších v Latinské Americe (založen v roce 1612). V dnešní moderní budově studuje padesát kandidátů kněžské služby. Tady se konal tradiční, společný oběd papeže s deseti účastníky Světového setkání mládeže, jejichž jména určuje los.

Ad 2. Sobotní vigilie za účasti papeže  probíhala podle středoevropského času v neděli po půlnoci. Účastnilo se jí více než půl milionu mladých lidí z celého světa, samozřejmě i z České republiky. Mladých Čechů přijelo 147 a doprovázel je pomocný českobudějovický biskup Pavel Posád a královéhradecký biskup Jan Vokál, spolu se 7 kněžími.

Sobotní vigilie dává velký prostor k vyjádření mladým lidem z pořadatelské země. Scénická představení, hudba, zpěv, tanec, životní příběhy, zkušenosti a svědectví v jejich režii i ztvárnění, tvoří již pevnou součást tohoto setkání, které po shrnujícím proslovu Svatého otce ústí do závěrečné eucharistické adorace.

Papež František ve své půl hodinové promluvě vysvětloval motto Světového dne mládeže: »Jsem služebnice Páně, staň se mi podle tvého slova« a uvedl ji slovy:

Viděli jsme tady pěkné představení o Stromu života, jež nám ukázalo, jak nám daroval život Ježíš, tedy jako příběh lásky, příběh života toužící smísit se s tím naším a zapustit kořeny v každém z nás. Onen život není spása zavěšená ve virtuálním prostoru a čekající na stažení, ani nová „aplikace“, kterou je třeba prozkoumat, nebo plod tréninku mentálního sebezdokonalování. Život, který nám nabízí Ježíš, není ani návod k použití na poslední novinku. Spása, kterou nám dává Pán, je pozvání k účasti na příběhu lásky, spřádaného s našimi příběhy. Tato spása žije a chce se zrodit mezi námi, abychom mohli přinášet plody tam, kde jsme, takoví, jací jsme, a s kýmkoli jsme. Tam přichází Pán sít a zasít se; On je první, kdo přisvědčuje našemu životu, našemu příběhu, a přeje si, abychom také my přisvědčili Jemu.

Tak překvapil Marii, kterou pozval k účasti na tomto příběhu lásky. Nazaretská dívka bez pochyby neměla účet na „sociálních sítích“ té doby, nebyla vlivnou - influencer, ale - aniž by chtěla nebo se po tom pídila - stala se ženou, která měla největší vliv na dějiny.

Maria, Boží influencerka. Několika slovy dokázala přisvědčit a svěřit se lásce a příslibům Boha, jediné síle, schopné obnovit všechno.

Zarážející je síla, s níž tato dívka přisvědčuje, ať se jí stane tak, jak řekl anděl. Nebyl to pasivní či rezignovaný souhlas nebo přitakání na způsob: „Dobrá, zkusíme a uvidíme, co bude“. Bylo to něco více, něco jiného. Bylo to přitakání, které se chce zapojit a riskovat, vsadit do hry všechno, a to bez jakékoli jiné záruky než jistoty, že je nositelkou příslibu. Mělo to bezpochyby být obtížné poslání, ale obtíže nebyly důvodem k odmítnutí. Zajisté měly nastat komplikace, ale nejsou to stejné komplikace, které nastávají, když nás ochromuje zbabělost, protože nemáme všechno předem jasné nebo zaručené. Přisvědčení a přání sloužit byly silnější než pochybnosti a těžkosti.“

Papež pak komentoval tři svědectví, která zazněla během večera. Panamskou zkušenost mladého manželského páru, který přijal své dítě s vrozeným postižením, a mladíka, který vyhrál zápas z drogovou závislostí. Jako třetí vystoupila mladá palestinská konvertitka (foto), která přijala milost víry během setkání mládeže v Krakově. Svatý otec končil svoji promluvu takto:

„Jistý latinskoamerický světec se kdysi zeptal: »Spočívá pokrok společnosti pouze v možnosti mít na trhu nejnovější typ automobilu nebo technologii? V tom spočívá veškerá velikost člověka? Neexistuje nic víc, proč žít?« (sv. Alberto Hurtado, Meditación de Semana Santa para jóvenes, 1946). Ptám se vás: je v tomto vaše velikost? Nebyli jste stvořeni pro něco většího? Maria to pochopila a řekla: „ať se mi stane!“. Erika a Rogelia tomu porozuměli a řekli: „ať se nám stane!“ Nirmeen tomu porozuměla a řekla: „ať se mi stane!“ Ptám se vás, přátelé: Jste ochotni přisvědčit? Evangelium nás učí, že svět nebude lepší, když bude méně nemocných, slabých, křehkých či starých lidí, o které se starat, ba ani když bude méně hříšníků. Avšak bude lepší, když bude více lidí, kteří odhodlaně a odvážně – jako tito přátelé – dávají život zítřku a věří v proměňující sílu Boží lásky. Chcete být influencer  jako Maria, která řekla: „ať se mi stane“? Jedině láska nás polidšťuje a naplňuje nás, všechno ostatní jsou dobrá, ale prázdná placeba.

Za chvíli se setkáme s živým Ježíšem v eucharistické adoraci. Zajisté toho máte mnoho, co Mu povíte: o různých situacích svého života, o svých rodinách, o svých zemích.

Až stanete před Ježíšem tváří v tvář, nemějte strach a mějte odvahu otevřít Mu svoje srdce, aby obnovil oheň Svojí lásky, pobídl vás k přijímání života v celé jeho křehkosti a nepatrnosti, ale také v celé jeho velikosti a kráse. Ježíš ať vám pomůže objevit krásu toho, že žijete a bdíte.

Němejte strach říci Ježíšovi, že i vy si přejete podílet se na příběhu Jeho lásky ve světě a že jste učiněni  pro „víc“!

Přátelé, prosím vás také, abyste byli tak hodní a modlili se tváří v tvář Ježíši za mne, abych také já neměl strach obejmout život, střežit kořeny a říci spolu s Marii: »Ať se mi stane podle tvého slova!«

PLNÉ ZNĚNÍ papežovy PROMLUVY je ZDE

 

26. ledna 2019, 19:56