Cerca

Vatican News
2018.12.21 Auguri Curia Romana Setkání papeže Františka se spolupracovníky z římské kurie 21. prosince 2018.  (Vatican Media)

Síla instituce nespočívá v dokonalosti jejích členů, nýbrž v její vůli po ustavičné očistě

„V neklidném světě letos loďka církve prožila a prožívá těžké chvíle, stržena bouřemi a uragány,“ konstatoval dnes Petrův nástupce na předvánočním setkání se svými nejbližšími spolupracovníky z římské kurie.

Při této příležitosti Svatý otec každoročně obsáhle bilancuje dění ve všeobecné církvi  z hlediska Apoštolského stolce. Svoji více než půlhodinovou promluvu nadepsal papež citací z listu Římanům (13,12): „Noc pokročila, den se přiblížil. Odložme tedy skutky temnoty a oblečme se do výzbroje světla.“

Z celého srdce přeji milostiplné Vánoce vám, vašim spolupracovníkům a všem zaměstnancům kurie, papežským vyslancům a spolupracovníků nunciatur. A chci vám poděkovat za vaši každodenní oddanost ve službách Svatému stolci, církvi a Petrovu nástupci.“

„Vánoce jsou svátky, jež nás naplňují radosti a dávají nám jistotu, že žádný hřích nebude nikdy větší než Boží milosrdenství, a žádný lidský skutek nebude moci nikdy zábranit božskému světlu, aby se rodilo a obrozovalo v srdcích lidí“ – pokračoval papež František a dodal: „Tyto svátky nás vybízejí, abychom obnovili svůj závazek zvěstovat Krista, který je Spasitelem a světlem světa.

Církev »při svém putování prochází mezi pronásledováními ze strany světa a útěchami od Boha« (Sv. Augustin, De civ. DeiXVIII, 51, 2) a hlásá kříž Páně a jeho smrt, dokud on nepřijde (srov. 1 Kor 11,26). Moc zmrtvýchvstalého Pána ji však posiluje, aby trpělivostí a láskou překonávala trápení a nesnáze vnitřní i vnější a aby ve světě věrně, i když zastřeně, zjevovala jeho tajemství až do té doby, dokud nebude na konci odhaleno v plném světle.“

Touto citací z konstituce Druhého vatikánského koncilu o církvi (Lumen gentium, 8) uvedl papež letošní reflexi o církevním dění „na základě pevného přesvědčení, že světlo je vždycky silnější než temnoty.“
Vnější trápení, jimiž je sužována církev, plodí mučedníky i milosrdné samaritány. Nejbolestnější a nejvíce destruktivní jsou však nesnáze vnitřní. Papež František se zaměřil na dvě z nich: zneužívání a věrolomnost.

Již roky se církev seriózně snaží vykořenit zlo zneužívání, které volá o pomstu k Pánu, k Bohu, který nikdy nezapomíná na utrpení, jež nezletilým způsobili příslušníci kněžského a řeholního stavu zneužíváním moci, zneužíváním svědomí a sexuálním zneužíváním.“

Papež František se pak v této souvislosti obšírněji pozastavil u postavy Davida, který se všech zmíněných zneužití dopustil (srov. 2 Sam 11-12), ale pak jich litoval. Na adresu zločinů, kterých se dopustili příslušníci duchovenstva, potom s odkazem na únorové vatikánské setkání předsedů všech biskupských konferencí světa, věnovaného tomuto tématu, řekl:

Hříchy a zločiny členů duchovenstva mají ještě chmurnější zabarvení, a to vlivem věrolomnosti a hanebnosti; deformují tvář církve a podrývají její věrohodnost. Obětí těchto nevěrností a skutečných zpronevěr je totiž spolu se svými věřícími rovněž církev.

Drazí bratři a sestry,
Budiž jasno, že pokud jde o tyto hanebnosti, nebude církev šetřit silami a učiní všechno, co bude nutné, aby byl spravedlnosti odevzdán 
každý, kdo se takového deliktu dopustil. Nelze popřít, že někteří zodpovědní představitelé v minulosti buď z lehkovážnosti, nevěřícnosti, nedbalosti, nezkušenosti – minulost musíme posuzovat hermeneutikou minulosti – anebo v důsledku duchovní a lidské mělkosti nezacházeli s mnoha těmito případy s potřebnou vážností a pohotovostí. To se nesmí již nikdy stát. Taková je volba a rozhodnutí  celé církve.

V únoru příštího roku církev vyjádří svoji pevnou vůli pokračovat ze všech sil na cestě očišťování. Církev se bude také za pomoci odborníků dotazovat na to, jak ochránit děti; jak se vyhnout oněm katastrofám, jak uzdravovat a integrovat oběti, jak posílit formaci v kněžských seminářích. Bude se snažit napáchané chyby přeměnit na příležitost k vykořenění této metly nejenom z těla církve, ale i společnosti. Neboť dospěla-li tato těžká kalamita až k některým členům duchovenstva, jak hluboká je asi v našich společnostech a našich rodinách? Církev tedy nebude léčit jenom sebe, ale bude se s tímto zlem, které působí mnoha lidem pomalé umírání, vyrovnávat na morální, psychologické a lidské rovině.

Drazí bratři a sestry,
pokud jde o tuto metlu, v církvi se někteří rozohňují proti některým 
pracovníkům médií a obviňují je, že ignorují drtivou většinou případů zneužití, kterých se nedopustili příslušníci duchovenského stavu církve – statistiky mluví o více 95% případů – obviňují je tedy, že chtěli podávat úmyslně falešný obraz, jako by toto zlo postihlo pouze katolickou církev. Já bych však chtěl vřele poděkovat těm pracovníkům médií, kteří byli poctiví a objektivní a snažili se demaskovat vlky a dát hlas obětem. I kdyby šlo o jeden jediný případ zneužití, který je už sám o sobě monstruózní, církev žádá, aby nebyl zamlčen, ale objektivně vynesen na světlo, protože největším skandálem v této věci je zahalování pravdy.
Všichni si připomínáme, že jedině díky setkání s prorokem Nátanem pochopil David tíži svého hříchu. Potřebujeme dnes nové Nátany, kteří pomohou mnoha Davidům, aby se probudili z pokryteckého a zvráceného života. Prosím, pomozme svaté Matce církvi v jejím nesnadném úkolu, rozpoznávat a rozlišovat skutečné případy od těch falešných, obvinění od pomluv, zahořknutí od nařknutí, klevetění od ostouzení. Úkol je dost obtížný, poněvadž skuteční viníci se dovedou pečlivě skrývat, až natolik, že je mnohé manželky, matky a sestry nedovedou odhalit v těch nejbližších: manželech, kmotrech, dědech, strýcích, sousedech, učitelích... Také oběti, které si agresoři pečlivě  vybírají, často raději mlčí a dokonce pod návalem strachu podléhají zahanbení a hrůze z toho, že se ocitnou v osamocení.
Těm, kdo zneužívají mladistvé bych chtěl říci: obraťte se, odevzdejte se lidské spravedlnosti a připravte se na tu božskou, připomeňte si Kristova slova: »Kdo jedno z těchto nepatrných, které ve mě věří, svede ke hříchu, pro toho by bylo lépe, aby mu byl pověšen na krk mlýnský kámen a aby byl potopen hluboko do moře. Běda světu, že svádí ke hříchu! Pohoršení sice musejí přicházet, ale běda tomu člověku, skrze kterého pohoršení přicházejí« (
Mt 18,6-7).

Papež František potom ještě více rozvedl tuto výzvu k obrácení poukazem na postavu Davida a vybídl všechny své spolupracovníky, aby potírali „duchovní zkaženost, která je horší než pád hříšníka, protože je to pohodlná a samolibá slepota, v níž se nakonec všechno zdá dovolené: nepravda, pomluvy, sobectví a mnoho jemných forem sebestřednosti, protože »i satan na sebe brává podobu světla« (2 Kor 11,14). Tak skončil svůj život Šalomoun, zatímco David dokázal svou ubohost překonat“ (Gaudium et exsultate, 165). David se s lítostí svěřil Božímu milosrdenství; Jidáš spáchal sebevraždu.

Drazí bratři a sestry,
mluvil jsem o světle, trápeních, Davidovi a Jidášovi, abych tím položil důraz na uvědomělost, která se má přetvářet v povinnosti bdělosti a dohledu ze strany těch lidí, kteří v uspořádání církevního a zasvěceného života slouží výkonem vlády. Ve skutečnosti síla jakékoli instituce nespočívá v tom, že by ji tvořili dokonalí lidé (něco takového není možné), nýbrž v její vůli po ustavičné očistě, umění pokorného doznání chyb a jejich nápravy, schopnosti povstat z pádů a zahlédnout vánoční světlo, které vychází z betlémských jeslí, protíná dějiny a dospívá až k parúsii.
Je tudíž nezbytné, abychom svá srdce otevřeli pravému světlu, Ježíši Kristu. Světlu, jež dokáže prozářit život a změnit temnotu v jas, světlu dobra vítězícímu nad zlem, světlu lásky překonávajícímu nenávist, světlu života porážejícímu smrt, božskému světlu, které všechno a všechny přeměňuje v zář, světlu našeho Boha – chudého a bohatého, milosrdného a spravedlivého, přítomného a skrytého, malého a velikého. 
Připomeňme si nádherná slova sv. Makaria Velikého, egyptského pouštního otce ze 4. století, který o Vánocích prohlašuje: „Bůh se stal maličkým! Nedostižný a nestvořený, se ve své nekonečné a nepředstavitelné dobrotě vtělil a umenšil. Ve své laskavosti sestoupil ze své slávy. Nikdo na nebi ani na zemi nepojme Boží velikost a nikdo, na nebi ani na zemi, neporozumí, jak se Bůh učinil chudým a maličkým pro chudé a maličké. Tak jako nelze pochopit jeho velikost, nelze postihnout ani jeho malost“ (srov. Homilie IV., 9-10, XXXII, 7; in: Spirito e fuoco. Omelie spirituali. Collezione II., Qiqajon-Bose, Magnano 1995, str. 88-89, 332-333).
Upamatujme se, že Vánoce jsou svátkem „velikého Boha, který se stal maličkým, a ve své nepatrnosti nepřestává být velikým. A v této dialektice velkého a malého spočívá Boží něha. Boží něha – slovo, které se mondénnost stále snaží vytěsnit ze slovníku. Velký Bůh se stává maličkým, nepozbývá se velikosti a nadále se umenšuje“ (Kázání z Domu sv. Marty, 14. prosince 2017; 25. dubna 2013). 
Vánoce nám každoročně dodávají jistotu, že Boží světlo bude nadále zářit navzdory naší lidské bídě, jistotu, že církev vyjde ze stávajícího trápení a bude ještě krásnější, očištěná a zářivá. Všechny hříchy, pády a zlo, které spáchali někteří synové církve, totiž nikdy nebudou moci zatemnit nádheru její tváře. Jsou spíše zřejmým důkazem toho, že síla církve nespočívá v nás, nýbrž především v Ježíši Kristu, Spasiteli a Světlu světa, který ji, svou nevěstu, miluje a dal za ni život. Vánoce dosvědčují, že závažné špatnosti, kterých se někteří dopustili, nikdy nezastíní veškeré dobro, které církev nezištně koná ve světě. Vánoce skýtají jistotu, že pravá síla církve a naší každodenní práce – mnohdy skryté, jako té zdejší na kurii, kde je mnoho světců – tkví v Duchu svatém, který církev vede staletími, chrání ji a přeměňuje dokonce též hříchy v příležitost k odpuštění, pády v možnost k obnově a zlo ve vhodnou okolnost k očistě a vítězství.
Mnohokrát děkuji a radostné vánoce vám všem!“

Zcela na závěr papež František ještě dodal:

Také letos bych vám rád věnoval malý dárek. Je to klasické dílo – souhrn asketické a mystické teologie od Tanquereye (Compendio di teologia ascetica e mistica – 864 stran - pozn. př.), ale v novém vydání, které zpracovali mons. Libanori, pomocný římský biskup, a o. Forlai, spirituál římského semináře. Myslím, že je to dobrá četba, která prospěje obnově každého z nás a reformě církve. Neradím číst od začátku do konce, nýbrž vždy si v rejstříku vyhledat určitou ctnost, postoj či jinou položku...

 

(RaVat)

21. prosince 2018, 17:09