Prožít Vánoce extrovertně, nikoli roztěkaně
Drazí bratři a sestry, dobrý den!
Liturgie této čtvrté neděle adventní klade do popředí postavu Marie, Panenské Matky, která se chystá přivést na svět Ježíše, Spasitele světa. Pohleďme na tu, která je vzorem víry a lásky, a můžeme se zeptat: Na co v těchto měsících asi myslela? Odpověď nám dává právě dnešní evangelium, které popisuje Mariinu návštěvu u své starší příbuzné Alžběty (srov. Lk 1,39-45). Anděl Gabriel jí vyjevil, že Alžběta čeká dítě a je už v šestém měsíci (srov. Lk 1,26.36). A Panna, která Božím působením právě počala Ježíše, tedy pospíchala z galilejského Nazareta do judských hor, aby navštívila svoji příbuznou.
Evangelium říká: »Vešla do Zachariášova domu a pozdravila Alžbětu« (v.40). Zajisté se spolu s ní radovala z jejího mateřství stejně jako Alžběta, když zdravila Marii slovy: »Požehnaná tys mezi ženami a požehnaný plod života tvého! Jak jsem si zasloužila, že matka mého Pána přišla ke mně?« (v. 42-43). A vzápětí chválí její víru: »Blahoslavená, která jsi uvěřila, že se splní to, co ti bylo řečeno od Pána« (v.45). Zjevný je kontrast mezi Marií, která uvěřila, a Zachariášem, Alžbětiným manželem, který zapochyboval, neuvěřil andělovu příslibu a proto oněměl až do Janova narození. Je to kontrast.
Tato epizoda nám pomáhá pochopit mysterium setkání člověka s Bohem ve zcela zvláštním světle. Toto setkání neprobíhá ve znamení ohromujících divů, nýbrž spíše učí víře a lásce. Maria je totiž blahoslavená, protože uvěřila. Setkání s Bohem je plodem víry. Zachariáš, který pochyboval a nevěřil, se však stal hluchým a němým. A během dlouhého mlčení rostl ve víře. Bez víry nevyhnutelně nelze slyšet útěchyplný hlas Boha a chybí schopnost těšit bratry útěchou a nadějí. Vidíme to denně: lidé, kteří nemají víru žádnou anebo jenom nepatrnou, se ocitají v nesnázích, setkají-li se s někým, kdo trpí. Zmohou se jenom na zdvořilostní projevy, ale nedokáží oslovit srdce, protože nemají sílu. Nemají sílu, protože nemají víru, a když nemají víru, nedostává se jim slov, která by pronikla do srdce druhých. Víra se živí láskou. Evangelista vypráví, že Maria »se vydala na cestu a spěchala« (v.39) k Alžbětě. Spěchala, nikoli v úzkosti či znepokojení; spěchala, ale v pokoji. »Vydala se« v úkonu služebnosti. Mohla by zůstat doma a připravovat narození svého syna, avšak dělala si starost nejprve o druhé než o sebe. Tak prokázala skutkem, že je učednicí Pána, kterého nosí v lůně. Událost Ježíšova narození tak začala prostým úkonem lásky. Autentická láska je ostatně vždycky plodem Boží lásky.
Evangelium o Mariině návštěvě u Alžběty, které jsme vyslechli při mši, nás připravuje k dobrému prožití Vánoc a uděluje nám dynamismus víry a lásky. Tento dynamismus je dílem Ducha svatého. Duch Lásky udělil Mariinu panenskému lůnu plodnost a pobídl ji, aby se vydala posloužit starší příbuzné. Tento dynamismus je plný radosti, jak je vidět na setkání obou matek; je to jásavý chvalozpěv radosti v Pánu, jenž činí veliké věci s těmi nepatrnými, kteří v Něho důvěřují.
Panna Maria ať nám vyprosí milost prožít Vánoce extrovertně - nikoli roztěkaně, leč extrovertně – abychom nestavěli do středu své „já“, nýbrž Ježíše a bratry, zejména ty, kteří potřebují pomoc. Dejme tedy prostor Lásce, která se i dnes chce stát tělem a přebývat mezi námi.
Přeložil Milan Glaser
