Papež připomenul albánského národního hrdinu Jiřího Kastriotu Skanderbega

Není jednoduché v kostce popsat osudy tohoto legendárního šlechtice, který vyrůstal jako rukojmí na drinopolském sultánově dvoře a dokonale si osvojil tamní mravy i víru, aby později využil své znalosti nepřítele a dokázal dočasně vojensky narušit osmanskou nadvládu nad Balkánem. Na konci čtyřicátých let 15. století obsadil původní rodinné državy a zejména pevnost Kruja, která dnes hostí jeho muzeu, čímž zahájil celonárodní protitureckou vzpouru. Skanderbeg zároveň vyhlásil přestup všech Albánců na katolickou víru a svolal jednání domácích šlechticů, ze kterého vzešla tzv. Albánská liga (1444), vojenský spolek na obranu proti Turkům. Za svého života již nestihl uskutečnit sen o vybudování samostatného albánského státu, jemuž kromě Osmanské říše bránily vnitřní potyčky a rozepře se zahraničními spojenci, avšak konstantou celého jeho díla zůstalo křesťanství, a to navzdory výchově v islámském zajetí.

V roce 1968 si Albánie ještě jako komunistický stát připomínala pětisté výročí úmrtí svého národního hrdiny a její zástupce, žijící v diaspoře, tehdy přijal na audienci papež Pavel VI. V souvislosti s letošní připomínkou pěti set padesáti let od smrti Jiřího Kastrioty vyhlásila Albánie „Skanderbegovský rok“, který vyvrcholil dnešním podvečerním setkáním s papežem Františkem. Kromě státních představitelů se jej zúčastnili zástupci různých náboženských vyznání, přítomných na albánském území, a nechyběli také Arberešové, tedy Italoalbánci obývající dnes v zhruba stotisícovém počtu jihoitalské kraje.

„Albánie, země starobylých a slavných dějin, je nedílnou součástí Evropy a svými nejušlechtilejšími a živými tradicemi dokládá původ evropské civilizace. Dnes si připomínáme a slavíme Jiřího Kastriotu Skanderbega, hrdinného syna silného a velkorysého národa, který udatně hájil jeho duchovní hodnoty a křesťanské jméno, až si vysloužil titul „Athleta Christi“. Svými gesty utvářel albánskou národní identitu (...) a tlumočil zásadovou věrnost svobodně přijatým závazkům.“

Pouze málokrát v historii jedinec takto vyhraněně ztělesnil ctnosti celého národa, a to až do té míry, že nelze pochopit albánského ducha, aniž bychom vzali v úvahu Skanderbegovy principy, pokračoval Svatý otec. Toto nerozlučné spojení se vtisklo rovněž do albánské státní vlajky, která nese jeho erb, dvojhlavou orlici na červeném poli, vysvětloval dále. Dodejme, že ještě před sto lety bychom na albánské vlajce našli také vojevůdcovu pověstnou kozí přilbici, dnes uchovávanou ve vídeňském Uměleckohistorickém muzeu. Skanderbeg ještě za svého života dojednal případné vystěhování svých krajanů na italská spojenecká území, aby tak unikli násilné islamizaci. Tato komunita takzvaných Arberešů si uchovala byzantský ritus a sdružuje se kolem dvou eparchií a jednoho územího opatství.

„Po hrdinově smrti a invazi mnozí Albánci raději emigrovali a v hojném počtu se usadili ve střední a jižní Itálii, zejména v Kalábrii a na Sicílii, kde vznikly albánské církevní správní obvody v Lungru, Piana degli Albanesi a Grottaferratě. Díky tomu, že se dnešního setkání účastní skupina Arberešů, tedy Italoalbánců, kteří si po staletí uchovali jazyk a tradice, se v představách můžeme přenést do atmosféry Skanderbegovy Albánie. Potvrzuje se tak, že albánský hrdina zůstává platným pojítkem k udržení plodných vztahů Arberešů s jejich původním krajem.“

Papež nicméně vyzval albánské instituce i občany k obnovenému úsilí o to, aby dnešní mladí Albánci nemuseli volit emigraci a neoslabovali tak rodnou zemi o svou sílu a odborný vklad nezbytné k jejímu lidskému a občanskému rozvoji. Zároveň zdůraznil, že ovzduší vzájemného respektu a důvěry mezi katolíky, pravoslavnými a muslimy je drahocenným dobrem Albánie, které dnes nabývá zvláštního významu. Jak totiž výstižně popsal Paško Vasa, albánský spisovatel a diplomat 19. století, „náboženstvím Albánců je albánství“.  

„Pokojné soužití mezi občany, kteří náleží k různým náboženstvím, je konkrétní a průchodná cesta. Navozuje soulad, dává volnou ruku nejlepším tvořivým silám celého národa, přeměňuje pouhou koexistenci ve skutečnou spolupráci a bratrství. Ochota považovat rozdíly za příležitost k dialogu, vzájemné úctě a poznávání, navíc podporuje rozvoj autentické duchovní pouti a stává se příkladem, hodným následování, pokud chceme budovat trvalý mír, založený na respektu k důstojnosti každého člověka.“

Řekl papež František při dnešní audienci pro zástupce albánského národa v rámci „Skanderbegovského roku“.

(mig)