Narodili jsme se, abychom už nezemřeli, ale těšili se z Božího štěstí
Drazí bratři a sestry, přeji hezký sváteční den!
První dnešní čtení z knihy Zjevení mluví o nebi a staví nás před »veliký zástup, který by nikdo nespočítal, ze všech národů, kmenů, plemen a jazyků« (Zj 7,9). To jsou svatí. Co dělají „tam nahoře“? Společně zpívají a radostně chválí Boha. Bylo by krásné slyšet jejich zpěv... Můžeme si to však představit. Víte jak? Na mši, když zpíváme »Svatý, svatý, svatý, Pán, Bůh zástupů...« Tento chvalozpěv, jak praví Bible, pochází z nebe, kde se zpívá (srov. Iz 6,3; Zj 4,8). Zpíváme-li tedy „Svatý, svatý...“, pak nejenom přemýšlíme o svatých, ale také děláme to, co oni. V té chvíli, při mši, jsme s nimi sjednoceni nejvíce.
A jsme sjednoceni se všemi svatými, nejenom s těmi, které známe z kalendáře, ale s těmi „odvedle“, s našimi příbuznými a známými, kteří jsou nyní součástí onoho nespočetného zástupu. Dnes je tedy slavnost rodiny. Svatí jsou nám nablízku, ba dokonce jsou našimi nejopravdovějšími bratry a sestrami. Rozumějí nám, mají nás rádi, vědí, co je pro nás opravdu dobré, pomáhají nám a čekají na nás. Jsou šťastní a chtějí, abychom byli s nimi v ráji.
Proto nás zvou na onu tak krásnou a známou cestu ke štěstí, kterou ukazuje dnešní evangelium: »Blahoslavení chudí v duchu [...] Blahoslavení tiší [...] Blahoslavení čistého srdce...« (srov. Mt 5,3-8). Jak to? Evangelium říká blahoslavení chudí, zatímco svět říká blahoslavení bohatí. Evangelium říká blahoslavení tiší, zatímco svět říká blahoslavení zpupní. Evangelium říká blahoslavení bezúhonní, zatímco svět říká blahoslavení chytráci a požitkáři. Zdá se, že cesta blahoslavenství a svatosti vede k porážce. A přece nám opět první čtení připomíná, že svatí mají »v rukou palmy« (srov. Zj 7,9), to znamená symboly vítězství. Oni zvítězili, nikoli svět. A vybízejí nás k rozhodnutí být na jejich straně, na straně Boha, jenž je Svatý.
Ptejme se na čí straně jsme: na té nebeské či pozemské? Žijeme pro Pána nebo pro sebe, pro věčné štěstí nebo pro nynější uspokojení? Ptejme se: chceme opravdu svatost? Anebo se spokojujeme s tím, že nejsme bezectní a nechválíme se, věříme v Boha a vážíme si bližního, ale bez přehánění? „Pán požaduje všecko a současně nabízí pravý život, štěstí, k němuž jsme byli stvořeni“ (Gaudete ed exsultate, 1). Zkrátka, buď svatost nebo nic! Prospěje nám, necháme-li se provokovat svatými, kteří tady dole nebyli polovičatí a shůry nám „fandí“, abychom volili Boha, pokoru, mírnost, slitování, ryzost a byli tak nadšeni spíše nebem než zemí.
Dnes od nás tito naši bratři a sestry nežádají, abychom si opět vyslechli nějaké krásné evangelium, nýbrž uskutečňovali ho a vydali se cestou blahoslavenství. Nejde o to učinit něco mimořádného, nýbrž ubírat se denodenně cestou vedoucí do nebe, v rodině, doma. Dnes tedy nahlížíme svoji budoucnost a slavíme to, proč jsme se narodili. Narodili jsme se proto, abychom už nikdy nezemřeli, narodili jsme se, abychom se těšili z Božího štěstí! Pán nás povzbuzuje a tomu, kdo se vydává cestu blahoslavenství, říká: »radujte se a jásejte, neboť máte v nebi velkou odměnu« (Mt 5,12).
Matka Boží, Královna všech svatých, ať nám pomáhá rozhodně se ubírat cestou svatosti. Ona, která je Bránou nebeskou, ať uvede naše drahé zesnulé do nebeské rodiny.
Přeložil Milan Glaser
