Beta verze

Cerca

Vatican News
Audience pro účastníky generální kapituly skalabriniánů Audience pro účastníky generální kapituly skalabriniánů  (Vatican Media)

Prožijte migraci sami na sobě, vyzval papež skalabriniány

Vlnovitě se šíří uzavřenost vůči cizincům a zároveň jsme svědky mnoha situací, kdy se s cizinci obchoduje. Blahobyt vede k demografické sebevraždě, řekl mimo jiné papež František při pondělní audienci pro účastníky generální kapituly misionářů sv. Karla Boromejského, zvaných skalabriniáni podle zakladatele kongregace, blahoslaveného italského biskupa, Giovanniho Battisty Scalabriniho.

Petrův nástupce předal původně připravenou promluvu novému generálnímu představenému a k řeholníkům, které dobře zná z působení ve své vlasti, se obrátil spatra, přičemž střídal italštinu se španělštinou. Poděkoval jim za práci, kterou navzdory nevelkému počtu konají pro migranty v různých částech světa a která jednoho z nich dovedla až na vatikánský Úřad pro migranty (Sekce pro migranty a uprchlíky spadá pod Úřad pro službu integrálnímu lidskému rozvoji. Vede ji osobně papež František, de facto ji ovšem řídí dva podsekretáři – skalabrinián Fabio Baggio a jezuita Michael Czerny).

„Jednodušší je cizince přijmout než sám jako cizinec žádat o přijetí. Vám přísluší obojí – máte napomáhat k přijetí cizinců a učit tomu státy, které mají vše potřebné k tomu, aby dokázaly přijímat, podporovat, chránit a integrovat. Dotýká se mne Boží Slovo, které již ve Starém zákoně zdůrazňuje „Milujte cizince, neboť jste byli přistěhovalci v egyptské zemi“ . Pravdou je, že se dnes vůči cizincům vlnovitě šíří uzavřenost a existuje také množství situací, kdy se s cizinci obchoduje a jsou vykořisťováni.“

Papež opětovně poukázal na svůj původ z emigrantské rodiny a popsal svou vlast jako směs migračních vln. Stejně tak ovšem Evropa byla výsledkem mnoha migračních vlivů, podotkl a vrátil se k úvodnímu pozdravu generálního představeného skalabriniánů:

„Užil jste jedno nepěkné slovo: blahobyt. Blahobyt je však sebevražedný, protože přivádí k dvojí reakci – jednak se zavírají dveře, aby dovnitř směli pouze takoví lidé, kteří slouží mému blahobytu; a na druhé straně jsme kvůli blahobytu neplodní. Zažíváme tedy drama – demografickou zimu a zavřené brány.“

František nicméně varoval před pánovitým postojem a vyzval k tomu, aby si každý řeholník sám na sobě zakusil migraci, a to alespoň z kulturního hlediska, třeba díky pobytu v různých zemích.

„Jestliže sami zakusíme, že jsme byli cizinci, ať už v rámci studia nebo kvůli vyslání v řeholi, narůstá naše poznání toho, jak cizince přijímat.“

Prožitek migrace nicméně platí také pro duchovní život, pokračoval Svatý otec. Stávejme se migranty v modlitbě a klepejme na Pánovy dveře, aby nás přijal. Tak jako to učinila jiná migrantka, kananejská žena, které se nakonec podařilo s Pánem promluvit (srov. Mt 15,21-28).

„Jiný jev, typický pro migranty, je seskupování – pomysleme na karavanu, která jde z Hondurasu do Spojených států. Migrant se většinou snaží jít ve skupině (...) a tam je zárodek komunity. Kopaná zná možnost sólového hráče, ale vy takovou možnost nemáte, sóloví hráči u vás krachují. Vytrvejte v komunitě, protože vaše povolání vás vede k migrantům, kteří se sdružují. Považujte sami sebe za migranty, kteří stojí před okolní nouzí, před Pánem, mezi sebou navzájem. A proto se potřebují seskupovat.“

V závěru papež skalabriniánům odpověděl na několik dotazů, z nichž jeden se týkal bolestné zkušenost mnoha migrantů, kteří sice dorazí do cílové země (v konkrétním případě Spojených států amerických), ale pak se již nemohou vrátit, aby pohřbili své rodiče (ve Spojených státech mexických). Papež ocenil velikou víru Božího lidu, který trpí, když nemůže dodržet čtvrté přikázání, a pak se cíleně zeptal, jak se nakládá se starými členy řeholních kongregací.

„Dnešní společnosti všeobecně hrozí, že bude staré lidi považovat za odpadový materiál, a to tehdy, když se na nich dopouští různých forem utajované eutanazie tím, že jim nedává správné léky, anebo jim odpírá drahé léky, aby dříve zemřeli. Všichni máme duchovní dědy a otce, včetně vlastní kongregace. Přichází mi na mysl otázka, zda je o naše duchovní rodiče v kongregaci dobře postaráno? Vynakládáme veškerou snahu, aby s námi žili v komunitě, dokud je to možné, anebo se příliš zabýváme tím, jak je co nejdříve poslat do domova důchodců?“

(jag)

30. října 2018, 12:08