Beta verze

Cerca

Vatican News
2018.10.31 Udienza Generale Papež zdraví novomanželské páry na generální audienci 31. října 2018.  (Vatican Media)

O přikázání – V Kristu se naplňuje naše snubní povolání

Katecheze Svatého otce při generální audienci, 31. října 2018.

(Ef  5, 25b.28.31-32)

Drazí bratři a sestry, dobrý den!
Dnes bych chtěl dokončit katechezi o šestém přikázání Desatera – „Nesesmilníš“ – a podtrhnout, že věrná Kristova láska osvěcuje prožívání krásy lidských citů. Naše citová dimenze je totiž povolána k lásce, projevující se věrností, vlídností a slitováním. Toto je velice důležité, že totiž láska se projevuje věrností, vlídností a slitováním.

Netřeba ovšem opomíjet, že se toto přikázání vztahuje výslovně k manželské věrnosti, a proto je dobré zamyslet se hlouběji nad jeho snubním významem.

Dnešní úryvek z Písma, z listu svatého Pavla je revoluční. Myšlenka, že manžel má mít svoji manželku rád jako Kristus miluje církev je v rámci tehdejší antropologie revoluční. Představuje možná to nejrevolučnější, co bylo o manželství v kontextu lásky řečeno. Můžeme se ptát, komu je toto přikázání věrnosti určeno? Pouze manželům? Ve skutečnosti je pro všechny, je to otcovské Slovo Boha adresované každému muži a ženě.

Připomeňme, že cesta lidského zrání je cestou lásky a vede od přijímání péče ke schopnosti prokazovat péči, od přijímání života ke schopnosti předávat život. Stát se dospělými muži a ženami znamená naučit se žít snubní a rodičovské vlohy, které se projevují v různých životních situacích jako schopnost vzít na sebe břímě někoho druhého a mít jej rád bez dvojakosti. Jde tedy o globální schopnost člověka, který dovede přijmout realitu a umí navázat hluboký vztah s druhými.

Kdo je tedy cizoložník, smilník a nevěrník? Je to nezralý člověk, který si ponechává svůj život a interpretuje situace na základě vlastního blahobytu a uspokojení. K manželství proto nestačí mít svatbu! Je zapotřebí vydat se cestou od my. Od sólového přemýšlení k přemýšlení ve dvou, od života osamoceného k životu ve dvou. Je to krásná cesta, krásná. Dokážeme-li se zbavovat sebestřednosti, pak se každý čin stává snubním: pracujeme, mluvíme, rozhodujeme a setkáváme se s druhými v postoji vlídnosti a obětavosti.

Můžeme tuto perspektivu rozšířit a říci, že každé křesťanské povolání je v tomto smyslu snubní. Kněžství proto, že je v Kristu a v církvi služebným povoláním ve vztahu ke společenství, a to s veškerou sympatií, konkrétní péčí a moudrostí, jež dává Pán. Církev nepotřebuje aspiranty na roli kněžství - ti nejsou k ničemu a lépe je, zůstanou-li doma - avšak potřebuje  muže, jejichž srdce se dotknul Duch svatý bezvýhradnou láskou ke Kristově Nevěstě. V kněžství se prokazuje láska Božímu lidu zcela otcovsky a laskavě, silou ženicha a otce. Tak také zasvěcené panenství/panictví v Kristu prožívá věrně a radostně snubní a plodný vztah mateřství a otcovství.

Opakuji: každé křesťanské povolání je snubní, protože je plodem svazku lásky, v níž jsme všichni znovuzrozeni, svazku lásky s Kristem, jak připomněl úryvek ze svatého Pavla přečtený v úvodu. Na základě Jeho věrnosti, Jeho laskavosti, Jeho velkodušnosti s vírou hledíme na manželství a na každé povolání a chápeme tak plný smysl sexuality.

Lidské stvoření – ve své nerozlučné jednotě ducha i těla a ve své mužsko-ženské polaritě - je velmi dobré a předurčené k prokazování a přijímání lásky. Lidské tělo není nástroj rozkoše, nýbrž místo našeho povolání k lásce, a v autentické lásce není místo pro smilstvo a jeho povrchnost. Muži a ženy zasluhují více!

Šesté přikázání „Nesesmilníš“, byť v negativní formě, nás tedy orientuje k našemu původnímu povolání, to znamená k plné a věrné snubní lásce, kterou nám zjevil a daroval Ježíš Kristus (srov. Řím 12,1).

Přeložil Milan Glaser

31. října 2018, 14:43