Beta verze

Cerca

Vatican News
2018.10.23 Incontro Giovani e Anziani Setkání mladých lidí a seniorů v patristickém institutu 23. října 2018.  (Vatican Media)

Mezigenerační smlouva podle papeže Františka

Předmluva ke knize Moudrost času

Uchovávám si jednu velice krásnou vzpomínku – když jsem byl na Filipínách, lidé mne zdravili voláním „Lolo Kiko!“, „dědečku Františku!“. „Lolo Kiko!“, volali na mne. Opravdu mne těšilo, že mne považovali za někoho tak blízkého jako dědečka.

Naše společnost připravila staré lidi o hlas. Vzali jsme jim prostor a příležitost k vyprávění zkušeností a životních příběhů. Vykázali jsme je stranou, a tak jsme přišli o dobro jejich moudrosti. Snažíme se potlačit svůj strach z křehkosti a zranitelnosti, avšak tím pouze stupňujeme ve starých lidech úzkost z odmítnutí a opuštěnosti. Měli bychom naopak podněcovat občanský smysl pro vděčnost starému člověku, jeho docenění a pohostinnost, díky kterým se bude cítit živou součástí společenství. Vytěsňováním starých lidí se vyřazujeme z kontaktu s tajemstvím, které jim umožňovalo jít dál a klestit si cestu dobrodružstvím života. Nyní nám chybějí vzory a prožitá svědectví. Zbloudili jsme. Nedostává se nám svědectví lidí, kteří nejenom vytrvali v čase, nýbrž si v srdci uchovali vděčnost za vše, co prožili. Na druhé straně není pěkný cynismus starého člověka, jehož svědectví pozbylo smyslu, který pohrdá mladými lidmi a neustále si stěžuje. Jeho životní moudrost se již dále nepředává a mění se v neplodnou nostalgii. Jak krásné ovšem může být povzbuzení, které se starému člověku podaří sdělit mladému muži či dívce, hledajícímu smysl života! Právě v tom spočívá mise nejstarší generace. Je to skutečné poslání, jak mimo jiné dokládá následující výzva z knihy Sirachovcovy: „Neopovrhuj řečí starců, neboť oni sami se učili od svých rodičů; právě u nich se přiučíš rozvaze a umění odpovídat ve vhodnou chvíli“ (Sir 8,9). Staří lidé jsou v našich společnostech studnicí moudrosti a civilizace vyniká tím, jakou pozornost věnuje seniorům.

Výroky dědů mají pro mladé lidi zvláštní váhu. Předává se jimi rovněž víra, a to skrze svědectví oněch starých lidí, kteří z ní učinili kvas svého života. Znám to z vlastní zkušenosti. Dosud totiž s sebou stále nosím v breviáři slova, která mi má babička Rosa v psané podobě odevzdala v den mého kněžského svěcení. Často je pročítám a čerpám z nich ku svému prospěchu.

Už nějaký čas uchovávám v srdci jednu myšlenku a cítím, že si Pán přeje, abych ji vyslovil, totiž aby nejmladší a nejstarší pokolení spolu uzavřela smlouvu. Nastala hodina, kdy starci mají snít, aby mladí měli prorocká vidění. Ujistil jsem se o tom při rozjímání nad knihou proroka Joela, kde stojí: „Toto praví Pán: „Vyleji svého ducha na všechny lidi, vaši synové a vaše dcery budou prorokovat, vaši starci budou mít věštecké sny a vaši jinoši uzří vidění“ (Jl 3,1). Co to znamená? Jedině tehdy, až se naši starci odváží snít a naši mladí prorokovat veliké věci, pokročí naše společnost kupředu. Toužíme-li po budoucích „vizích“, dopřejme starým lidem, aby nám povyprávěli o svých snech a sdíleli je s námi. Potřebujeme snící starce! Právě oni totiž budou moci inspirovat mladé lidi, aby se hnali vpřed v prorocké tvořivosti. Pro dnešní mládež jsou nezbytné tyto stařecké sny, aby jim dodaly naději a budoucnost. Mladí a staří tedy kráčí spolu a navzájem se potřebují. Když dítě Ježíše přinesli do Chrámu, přivítali je tam dva staří lidé, kteří vyprávěli o svých snech. Simeon „snil“ a Duch svatý mu přislíbil, že spatří Pána. Simeon i Anna už mnohá léta a s nesmírnou věrností denně očekávali Pánův příchod. Chtěli spatřit onen den a toto stálé očekávání – navzdory pravděpodobné únavě a frustraci – trvale zaměstnávalo celý jejich život. Když tedy Maria s Josefem přišli do Chrámu, aby splnili povinnosti ukládané Zákonem, Simeon s Annou se k nim rychle vydali, protože jim to vnuknul Duch svatý. Poznali dítě a odkryli novou vnitřní sílu, která jim umožnila svědčit. Ze Simeona se stal básník, který vyzpíval svůj chvalozpěv, z Anny zase první Ježíšova hlasatelka, která o dítěti promlouvala ke všem, kteří očekávali vykoupení Jeruzaléma.

Nedostatek starců, schopných podobat se Simeonovi a Anně, však mladým generacím neumožňuje vize, a proto setrvávají v nehybnosti. Bez snů starých lidí se z projektů mladých lidí vytrácejí moudrost a kořeny, dnes víc než jindy, neboť budoucnost vyvolává úzkost, nejistotu, nedůvěru a strach. Pouze svědectví starců pomůže mladým lidem pozdvihnout zrak směrem k obzorům a vzhůru k nebi, aby si všimli hvězd. Již pouhé vědomí toho, že se za něco vyplatilo bojovat, mladé lidi podpoří v nakládání s budoucností.

Co žádám od starých lidí, které označuji za dějinné pamětníky? My, dědové a babičky, bychom se měli spojit v chór. Vidím nás, staré lidi, jako stálý sbor veliké duchovní svatyně, kde přímluvná modlitba a zpěv chval podporují společenství, jež pracuje a bojuje na poli života. Také po nich se ovšem požaduje činnost! Odvaha k tomu, aby všemi silami vzdorovali „skartační kultuře“, která je nám vnucována. V tomto uvyknutí „skartační kultuře“ je cosi podlého. Právě když nastává stáří, všímáme si mezer ve společnosti, naprogramované podle měřítek výkonnosti. Jako staří lidé můžeme poděkovat Pánu za mnohá dobrodiní, jež jsme obdrželi, a zaplnit tak okolní prázdno, tvořené nevděčností. Avšak nejenom to: můžeme dodat důstojnost paměti a minulým obětem. Můžeme dnešním mladým, kteří se považují za hrdiny přítomnosti a překypují ambicemi i nejistotou, připomenout, že život bez lásky je pustý. Můžeme říci bojácným mladým lidem, že obavy z budoucnosti lze překonat. Můžeme naučit mladé lidi příliš zamilované do sebe, že větší radost spočívá v dávání než v dostávání a že láska se neprojevuje pouze slovy, nýbrž činy. Je zřejmé, že my, starci, si musíme takříkajíc vynalézt toto nové životní období, protože stáří, jak se prožívá dnes, je zcela nový jev. To nás ovšem přivádí k tvořivosti.

O co prosím mladé lidi? Je mi líto mladého člověka, jehož sny se rozplynou v byrokracii. Podobá se bohatému mladíku z evangelia, který odchází ve smutku, aniž by dospěl k naplnění. Žádám tedy mladé lidi, aby naslouchali starcům a byli jim nablízku, aby neposlali svou existenci do penze v „byrokratickém kvietismu“, do kterého je vyhošťují mnohé životní nabídky postrádající naději a heroismus. Naléhám na zrak upřený ke hvězdám a na přiměřeného ducha utopie, který vede ke shromažďování energie ve prospěch lepšího světa.

Oceňuji tuto knihu, protože propůjčuje hlas zkušeným lidem, kteří promlouvají a sdílejí své zkušenosti. Bylo rovněž krásné kontemplovat vyobrazení jejich tváří. S některými z nich jsem si přátelsky popovídal a četba všech příběhů mi velmi prospěla. Odkazuji tuto knihu také mladým lidem, aby ze stařeckých snů vytěžili své vidění lepší budoucnosti. K cestě do budoucnosti je zapotřebí minulost a hluboké kořeny, díky jimž se vyrovnáváme s přítomností a jejími problémy. Je třeba paměť, odvaha, zdravá utopie. Přál bych si proto, aby svět prožil nové objetí mezi jinochy a starci.

 

Přeložila Jana Gruberová

27. října 2018, 19:45