Věnujte zvláštní pozornost kléru a seminářům, vyzval papež nově jmenované biskupy
„Nejste totiž plodem ryze lidského skrutinia, nýbrž volby z výšin. Proto se od vás nepožaduje kolísavá oddanost, věrnost ve střídavých fázích a selektivní poslušnost, nýbrž jste povoláni k tomu, abyste dnem a nocí stravovali sami sebe“, dodal římský biskup.
„Zachovejte bdělost, i když se vytrácí světlo, sám Bůh se halí do temnoty, vkrádá se pokušení zahájit ústup a ďábel, který je stále na číhané, tiše našeptává, že už nikdy nebude svítat. Právě tehdy nově padněme na svou tvář (srov. Gn 17,3), abychom naslouchali Bohu, který promlouvá a obnovuje svůj nikdy porušený slib. Zůstávejme věrni také tehdy, když za denního horka ubývá vytrvalosti a výsledek námahy nezáleží na našich silách. To vše nikoli proto, abychom přiživovali vlastní narcismus. (...) Bůh totiž odjakživa stojí za člověkem.“
Prosím vás, abyste postavili do středu Boha, žádal František. Toho, který si sice nárokuje úplně všechno, ovšem na oplátku nabízí život v plnosti:
„Nedávejte se pokoušet katastrofickým vyprávěním a prorokováním zkázy, protože to, co má skutečně cenu, je vytrvat, zabránit tomu, aby ochladla láska (Mt 24,12), vzpřímit se a zdvihnout hlavu (Lk 21,28). Církev totiž není naše, nýbrž patří Bohu, který byl před námi a bude také po nás! Osud církve, malého stádce, se vítězně skrývá v kříži Božího Syna.“
Nevyplatí se sčítat prohry, nýbrž zvykat si na Pánovo světlo – i když probleskuje pouze skromně, vybízel Svatý otec, a to zejména ve vašich společenstvích, kde houževnatá trpělivost a anonymní velkorysost kolébá a sytí dar života:
„Tam, kde mnoho zasvěcených Božích služebníků v tichém sebeodevzdání vytrvale pokračuje nehledě na skutečnost, že dobro nevyvolává rozruch, nedostává se na první stránky a není tématem pro blogy. Tito lidé nadále věří evangeliu o milosti a milosrdenství a odvážně je kážou všem, kdo žízní po důvodech k životu, naději a lásce. Neděsí je rány Kristova těla, zasazované hříchem, a to nezřídka od vlastních synů církve.“
Tyto rány jsou také naše a je povinné se jich dotýkat – nikoli kvůli vyhlašování programových manifestů, shromažďujících veskrze pochopitelný vztek, nýbrž aby se Kristova snoubenka poučila z toho, nakolik se může znetvořit, když v její tváři vyblednou Ženichovy rysy.
„Avšak zároveň se naučila, jak znovu začínat, v pokorné a pečlivé věrnosti Pánovu hlasu. Pouze on totiž může zaručit, že na jeho vinici lidé nenajdou jenom plané plody (Iz 5,4), nýbrž dobré víno (Jan 2,11), bez něhož nemůžeme dělat nic (Jan 15,5). Cílem církve je roznášet po světě toto nové víno, kterým je Kristus. Nic nás nemůže odradit od tohoto poslání.“
Zdůraznil papež. Pokud se to má podařit, dodal, nesmíme se stydět za tělo svých církví, nýbrž naopak vstoupit do kontaktu s otázkami, které nám klade:
„Doporučuji vám zvláštní pozornost ke kléru a seminářům. Nemůžeme reagovat na výzvy, které se tu kladou, aniž bychom zrevidovali procesy výběru, doprovázení a hodnocení. Naše reakce nebude mít budoucnost, jestliže se nedotkne oné duchovní propasti, která v nemálo případech zavinila skandální slabost, jestliže neobnaží existenciální prázdnotu, jíž se tato slabost sytila, a pokud neodhalí, proč byl Bůh umlčován a vytěsňován z jistých životních stylů tak, jako by ani nebyl.“
Každý z nás tu musí pokorně vejít do hloubi svého nitra a ptát se, co ještě více posvětí tvář církve, které vládneme ve jménu Nejvyššího Pastýře, naléhal papež. Nestačí si rvát šat, ukazovat prstem na druhé, vyrábět obětní kozly a zarývat se do slabosti druhých, jak to rádi dělají synové, kteří doma žili jako otroci (Lk 15,30-31). Je nutné pracovat společně, za vědomí, že pravou svatost v nás uskutečňuje Bůh, řekl dnes papež František nově jmenovaným biskupům.
(jag)
