Bezbožník považuje svoji sílu za normu spravedlnosti
Drazí bratři a sestry!
Kniha moudrosti, kterou jsme slyšeli v prvním čtení, mluví o pronásledovaném spravedlivém, jehož samotná přítomnost je bezbožníkům protivná. Bezbožník je popsán jako ten, který utiskuje chudáka, nemá soucit s vdovou, ani úctu ke starším (srov. Mdr 2,17-20). Bezbožník se opovažuje považovat svoji sílu za normu spravedlnosti. Podrobuje si ty nejslabší, užívá sílu v jakékoli formě, vnucuje způsob smýšlení, ideologii a dominantní diskurs, používá násilí či útisk s cílem podmanit si ty, kteří svým každodenním poctivým, prostým, činorodým a solidárním jednáním prostě jen manifestují, že je možné uskutečnit jiný svět a jinou společnost. Bezbožníkovi nestačí dělat si to, co se mu zlíbí, jít jenom za svými rozmary; nechce, aby druzí prokazováním dobra nastavovali zrcadlo jeho způsobu jednání. V bezbožníkovi se zlo neustále snaží ničit dobro.
Před sedmdesátipěti lety byl tento národ svědkem totální destrukce ghetta ve Vilniusu; vyvrcholila tak likvidace tisíců židů, započatá o dva roky dříve. Vzpomeňme na onu dobu a prosme Pána o dar rozlišování, abychom včas objevili nový zárodek onoho zvrhlého postoje, ať již jakékoli provenience, působícího zakrnělost srdce generacím, které to nezakusily a mohly by následovat zpěvy těchto sirén.
Ježíš nám v evangeliu připomíná pokušení, před nímž se musíme mít bedlivě na pozoru. Žádost být první a vynikat nad ostatní se v lidském srdci může zabydlet. Kolikrát se již přihodilo nějakému lidu myslet si, že je nadřazený, že se mu dostává více práv a má více privilegií, jež musí bránit nebo získat. Jakou pomoc nabízí Ježíš, objeví-li se toto puzení v našem srdci a mentalitě nějaké společnosti či státu? Stát se posledním a služebníkem všech; postavit se tam, kam se nikomu nechce, kam nikdo nepřichází, do té nejvzdálenější periferie; a sloužit vytvářením prostorů setkávání s těmi, kdo jsou poslední a skartovaní. Kdyby moc přijala takovéto rozhodnutí, kdybychom dovolili Kristovu evangeliu dosáhnout až na dno svého života, pak by se globalizace solidarity opravdu stala skutečností. „Zatímco se ve světě, zvláště v některých zemích, objevují různé formy válek a střetů, my křesťané trváme na uznávání druhého, hojení ran, budování mostů, navazování vztahů a vzájemné pomoci v »nesení břemen jeden druhého« (srov. Gal 6,2)“ (Evangelii gaudium, 67).
Tady na Litvě je hora křížů, kam během staletí přicházelo tisíce lidí, aby tam vztyčili znamení kříže. Prosme Marii v modlitbě Anděl Páně, ať nám pomůže vztyčit kříž svojí služby, svojí oddanosti tam, kde je nás zapotřebí, na hoře, kde bydlí ti poslední a kde je nutné věnovat pozornost vyloučeným a menšinám, abychom ze svého prostředí a ze svých kultur vyhnali možnost deptat, marginalizovat a skartovat ty, kteří nás obtěžují a narušují naše pohodlí.
Ježíš staví do středu maličkého, staví jej přede všechny, abychom se všichni cítili pobídnuti k odpovědi. Upamatujme se na Mariino přitakání a prosme Ji, aby učinila naše přitakání stejně velkodušným a plodným jako to Její.
Přeložil Milan Glaser
