Cerca

Vatican News
2018.09.26 Udienza Generale Generální audience 26. září 2018  (Vatican Media)

O apoštolské cestě do pobaltských zemí

Katecheze papeže na generální audienci 26. září 2018.

Drazí bratři a sestry, dobrý den!
V těchto dnech jsem vykonal apoštolskou cestu do Litvy, Lotyšska a Estonska u příležitosti 100. výročí nezávislosti pobaltských zemí. Ze sta let prožily polovinu pod jhem okupací, nejprve nacistické, pak sovětské. Tyto národy vytrpěly mnoho, a proto si je Pán zamiloval. Tím jsem si jist. Děkuji prezidentům těchto třech republik a občanským představitelům za skvělé přijetí, kterého se mi dostalo. Děkuji biskupům a všem, kteří spolupracovali na přípravě a realizaci této církevní události.

Moje návštěva se konala v kontextu značně odlišném od toho, se kterým se setkal sv. Jan Pavel II. Mým posláním bylo zvěstovat opětovně oněm národům radost z evangelia a revoluci vlídnosti a milosrdenství, protože samotná svoboda bez lásky, jež vždycky pochází od Boha, nedokáže dát životu smysl a plnost. Evangelium, které dává ve chvílích zkoušky sílu a živí zápas za svobodu, se ve chvílích svobody stavá světlem pro lidi, rodiny i společnost na každodenní cestě a solí, jež dává všednímu životu chuť a chrání ho před nákazou průměrnosti a sobectví.

V Litvě tvoří katolíci většinu, zatímco v Lotyšsku a Estonsku převažují luteráni a pravoslavní; mnoho je také těch, co jsou náboženskému životu vzdáleni. Jde tedy o to posílit  společenství mezi všemi křesťany, které se rozvinulo v těžkých dobách pronásledování. Ekumenická dimenze byla proto niternou součástí této cesty a jejím výrazem byla modlitba v rižské katedrále a setkání s mládeží v Tallinnu.

V promluvě k jednotlivým státním představitelům jsem poukázal na přínos těchto tří zemí k  mezinárodnímu společenství, zejména v Evropě, přínos lidských a sociálních hodnot, které obstály ve výhni zkoušky. Povzbudil jsem k mezigeneračnímu dialogu starých lidí s mladými, aby kontakt s „kořeny“ nadále přinášel užitek v přítomnosti i budoucnosti. Nabádal jsem v duchu tradic těchto zemí k neustálému spojování svobody se solidárností a přívětivostí.

Mladým a starým lidem byla věnována dvě zvláštní setkání. Ve Vilniusu s mládeži a v Rize se seniory. Ve Vilniusu, na náměstí, zaplněném chlapci a děvčaty, se hmatatelně zpřítomnilo motto návštěvy na Litvě: „Ježíš Kristus - naše naděje“. Jednotlivá svědectví ukázala krásu modlitby a zpěvu, otevírajícího duši Bohu; radost sloužit druhým, vycházet za ohrádku svého „já“, být na cestě a umět po pádu vstát. Spolu se seniory jsem v Lotyšsku poukázal na těsné spojení mezi trpělivostí a nadějí. Kdo prošli těžkými zkouškami, představují kořeny lidu, které mají být s Boží milostí opatrovány, aby z nich nové výhonky mohly čerpat, růst a přinášet plody. Ten, kdo stárne, stojí před výzvou, aby se nezatvrdil, nýbrž zůstal v mysli i srdci otevřeným a vnímavým, k čemuž uschopňuje  „míza“ Ducha svatého, modlitba a naslouchání Slova.

Také setkání s litevskými kněžími, zasvěcenými osobami a seminaristy ukázalo, že podstatným rozměrem naděje je vytrvalost: soustředění v Bohu a pevné zakořenění v Jeho lásce. Obrovské svědectví o tom podali a dosud podávají mnozí staří kněží, řeholníci a řeholnice! Snášeli očerňování, vězení a deportace..., ale obstáli ve víře. Nabádal jsem, aby se nezapomnělo, střežila se památka mučedníků a následoval se jejich příklad.

V souvislosti s touto památkou jsem ve Vilniusu vzdal hold obětem genocidy židů na Litvě přesně 75 let od zrušení velkého ghetta, jež bylo pro desítky tisíc židů předsíní smrti. Zároveň jsem navštívil Muzeum okupací a boje za svobodu a setrval v modlitbě na místech, kde byli vězněni, mučeni a zabíjeni odpůrci režimu. Bylo jich zabíjeno asi čtyřicet za noc. Pohled na to, kam až může zajít lidská krutost, vzbuzuje pohnutí. Přemýšlejme o tom.

Míjejí roky, pomíjejí režimy, ale Maria, Matka Milosrdenství nad Jitřní bránou ve Vilniusu nadále nad svým lidem bdí jako znamení bezpečné naděje a útěchy (Lumen gentium, 68).

Živým znamením evangelia je vždycky konkrétní láska. I tam, kde je sekularizace silnější. Bůh mluví jazykem lásky, péče a nezištné služby těm, kdo se ocitli v nouzi. Potom se otevírají srdce, dějí se zázraky a na pouštích rozkvétá nový život.

Třemi eucharistickými bohoslužbami – v litevském Kaunasu, lotyšské Agloně a estonském Tallinnu – věřící svatý Boží lid, putující v oněch krajích, obnovil svoje přitakání Kristu, který je naší naději; obnovil ho spolu s Marií, která vždycky ukazuje, že je Matkou svých dětí, zvláště trpících; obnovil přitakání jako vyvolený, kněžský a svatý lid, v jehož srdci Bůh probouzí milost křtu.

Modleme se za naše bratry a sestry v Litvě, Lotyšsku a Estonsku.

Přeložil Milan Glaser

26. září 2018, 17:53