Sdílejte evangelium rodiny jako radost určenou světu!
»Ty máš slova věčného života« (Jan 6,88).
Na závěr Světového setkání rodin se scházíme jako rodina kolem Pánova stolu. Děkujeme Pánu za hojná požehnání, kterých se dostává našim rodinám. Chceme svoje povolání žít v plnosti, abychom podle slov svaté Terezie od Dítěte Ježíše byli „láskou v srdci církve“.
V této vzácné chvíli společenství mezi námi a s Pánem je dobré se pozastavit a uvažovat o zdroji všeho toho dobra, které se nám dostalo. Ježíš zjevuje původ těchto požehnání v dnešním evangeliu, když promlouvá ke svým učedníkům. Mnozí z nich byli zděšeni, zmateni a také rozhořčeni; diskutovali o tom, zda akceptovat jeho „tvrdá slova“, jež značně odporují moudrosti tohoto světa. Pán jim odpovídá zpříma: »Slova, která jsem vám mluvil, jsou duch a jsou život« (Jan 6,63).
Tato slova, slibující dar Ducha svatého, přinášejí nám, kteří je vírou příjímáme, překypující hojnost života. Indikují poslední zdroj veškerého dobra, které jsme zakusili a slavili v těchto dnech: Božího Ducha, který neustále vdechuje nový život světu, srdcím, rodinám, domovům a farnostem. Každý nový den v životě našich rodin a každá nová generace si nese příslib nových Letnic, domácích Letnic, nového vylití Ducha, Parakléta, kterého nám Ježíš posílá jako našeho Advokáta, našeho Těšitele a Toho, který nám opravdu dodává odvahu.
Kolik má jen svět zapotřebí tohoto povzbuzení, jež je Božím darem i příslibem! Kéž je jedním z plodů této oslavy rodinného života, abyste se po návratu do svých domovů stali pramenem povzbuzení pro druhé a sdíleli s nimi Ježíšova »slova věčného života«. Vaše rodiny jsou totiž privilegovaným místem naplňování a současně významným prostředkem šíření oněch slov jakožto „dobrých zpráv“ pro každého, zejména pro ty, kteří si přejí opustit poušť a »dům otroctví« (srov. Joz 24,17) a ubírat se do zaslíbené země naděje a svobody.
V druhém dnešním čtení nám svatý Pavel říká, že manželství je účastí na trvalé věrnosti Krista nevěstě církvi (srov. Ef 5,32). Tato nauka, byť velkolepá, však někomu může připadat jako „tvrdá řeč“. Žít totiž v lásce jako Kristus miloval nás (srov. Ef 5,2) znamená umírat sobě a obrozovat se ke stále větší a trvalejší lásce. Oné lásce, která jediná může spasit svět z otroctví hříchu, sobectví, lakomství a lhostejnosti vůči potřebám těch méně obdařených. Toto je láska, kterou jsme poznali v Ježíši Kristu a která se vtělila do našeho světa skrze rodinu. A skrze svědectví křesťanských rodin v každé generaci má moc zbořit každou přehradu rozdělení, smířit svět s Bohem a učinit z nás to, čím máme odjakživa být: jedinou lidskou rodinou, která žije společně ve spravedlnosti, svatosti a pokoji.
Úkol dosvědčovat tuto dobrou zprávu není snadný. Nicméně výzvy, před nimiž stojí dnešní křesťané, nejsou méně obtížné než ty, kterým museli čelit první irští misionáři. Myslím na svatého Kolumbána, který s hrstkou svých druhů přinesl světlo evangelia do evropských zemí v temných dobách kulturního úpadku. Jejich mimořádný misijní zdar se nezakládal na taktických metodách a strategických plánech, nýbrž na skromné a osvobozující poddajnosti vnuknutím Ducha svatého. Jejich každodenně dosvědčovaná věrnost Kristu uchvátila srdce, vroucně toužící po slovu milosti, a přispěla k vytvoření evropské kultury. A toto svědectví zůstává stálým zdrojem duchovní a misionářské obnovy svatého věřícího Božího lidu.
Vždycky přirozeně budou lidé, kteří odporují dobré zvěsti a reptají proti jejím „tvrdým slovům“. Jako svatý Kolumbán a jeho druhové, kteří se při následování Ježíše potýkali s ledovci a rozbouřeným mořem, nenechme se nikdy ovlivnit nebo odradit mrazivou lhostejností či prudkým vichrem nevraživosti.
Nicméně, jsme-li k sobě poctiví, pokorně uznáme, že i nám může Ježíšova nauka připadat tvrdá. Vždycky je těžké odpustit těm, kteří nás zraňují! Je vždycky výzvou, máme-li přijmout migranta a cizince! Je bolestné snášet zklamání, odmítnutí či zradu! Jak nepohodlné je chránit práva těch nejslabších, ještě nenarozených či starých, když se nám zdá, že narušují náš pocit svobody.
Nicméně, právě za těchto okolností se nás Pán táže: »I vy chcete odejít?«. I vy chcete odejít? Mocí Ducha, který nás povzbuzuje a s Pánem, který je neustále po našem boku, můžeme odpovědět: »My jsme uvěřili a poznali, že ty jsi ten Svatý Boží« (Jan 6,69). A spolu s lidem Izraele můžeme zopakovat: »I my chceme sloužit Hospodinu, neboť je náš Bůh« (Joz 24,18).
Svátostmi křtu a biřmování je každý křesťan poslán, aby byl misionářem, „učedníkem-misionářem“ (srov. Evangelii gaudium, 24). Církev je jako celek povolána „vycházet“, aby nesla slova života věčného na periferie světa. Kéž tato naše dnešní bohoslužba utvrdí každého z vás, rodiče a prarodiče, děti a mládež, muže a ženy, řeholníky a řeholnice, kontemplativní i misionáře, jáhny, kněze i biskupy, aby sdíleli radost z evangelia. Sdílejte evangelium rodiny jako radost určenou světu!
Připravme se každý k vykročení na svoji cestu a obnovme svoji věrnost Pánu a povolání, které každý z nás obdržel. Přisvojme si modlitbu svatého Patrika a s radostí opakujme (papež pronáší v gaelštině): „Kriste ve mně, Kriste za mnou, Kriste vedle mne, Kriste pode mnou, Kriste nade mnou“. S radostí a silou, jež uděluje Duch svatý, povězme Mu s důvěrou: »Pane, ke komu půjdeme? Ty máš slova věčného života« (Jan 6,68).
Poděkování papeže na konci mše svaté:
Závěrem této eucharistické bohoslužby a tohoto nádherného Světového setkání rodin, Božího daru nám a celé církvi, bych rád srdečně poděkoval všem těm, kdo se různými způsoby podíleli na jeho realizaci. Děkuji arcibiskupovi Martinovi a dublinské arcidiecézi za přípravné práce a organizaci. Zvláštní poděkování patří vládní podpoře a asistenci, občanským představitelům a mnoha dobrovolníkům z Irska a dalších zemí, kteří velkodušně věnovali svůj čas a námahy. Zvlášť srdečně bych chtěl poděkovat všem, kteří se za toto setkání modlili: starým, řeholníkům a řeholnicím, nemocným, vězňům... Jsem si jist, že toto setkání vděčí za svůj zdar jejich prostým a vytrvalým modlitbám. Děkuji všem! Ať vám to Pán Bůh vynahradí!
Přeložil Milan Glaser
