Beta verze

Cerca

Vatican News
Kardinál Bergoglio zdraví věřící v Buenos Aires Kardinál Bergoglio zdraví věřící v Buenos Aires 

Otec Fiorito a Bergoglio – lidová zbožnost a teologie kultury

Počínaje volbou papeže Františka v posledním konkláve se vynořilo mnoho otázek, které se zajímají o jeho osobnost, životní příběh, ale také kořeny, z nichž vyrůstá jeho všeobecné, a zejména pak teologické myšlení. Právě tento myšlenkový substrát přibližuje esej argentinského jezuity Josého Luise Narvaji, publikovaný v časopise Civiltá Cattolica a částečně otištěný také v deníku Svatého stolce (Osservatore Romano, 6.4.2018). Autor, prof. José Luis Narvaja, je jedním ze čtrnácti korespondentů jezuitského periodika, kteří pocházejí ze čtyř světadílů, a v současnosti vyučuje na jezuitských univerzitách v Buenos Aires, Římě a Frankfurtu.

Jorge Mario Bergoglio v letech 1968-78 dokončil jezuitskou formaci a zahájil kněžskou službu jako novicmistr a posléze provinciál. V době svěcení bylo Bergogliovi skoro 33 let (1969) a silně jej ovlivňoval o dvacet roků starší jezuita Miguel Ángel Fiorito (1916-2005), který byl nejprve rektorem univerzity v Salvadoru (1970-73) a později v Argentině profesorem metafyziky a rovněž děkanem Filosofické fakulty na řeholní univerzitě Colegio Máximo de San José (ve městě San Miguel, vzdáleném asi třicet kilometrů od centra Buenos Aires). Otec Fiorito také řídil akademický časopis “Stromata”, v němž profesoři fakulty publikovali své příspěvky, a díky své nepopiratelné intelektuální poctivosti a myšlenkové i duchovní vyváženosti byl pro své studenty skutečně opěrným bodem.

Již jako provinciál mu Bergoglio svěřil dvě důležité úlohy – vedení třetí probace (tedy poslední etapy jezuitské formace) a redakci Duchovního bulletinu (Boletín de Espiritualitad). Do tohoto časového údobí tak náleží většina Fioritových studií o jezuitské spiritualitě, ignaciánských cvičeních a duchovním rozlišování. Ve formačním prostředí buenosaireské jezuitské koleje, propojeném s formálním studiem na filosofické fakultě, tedy docházelo k intelektuální debatě a sdílení poznatků z četby, osobních úvah i pastoračních a církevních problémů. Výsledný teologický dialog hluboce ovlivnil myšlení budoucího papeže. Mluvíme zde o letech bezprostředně následujících II. Vatikánu, jehož přijetí v Latinské Americe podnítilo vznik protikladných myšlenkových proudů a především vedlo k výraznému kontinentálnímu sebeuvědomění. Studenti i otcové Colegia Maxima se zájmem sledovali koncilový vývoj a následně se aktivně účastnili na recepci a aktualizaci koncilu.

Totéž dějinné údobí se ovšem vyznačuje specifikou intelektuálního prostředí na jezuitské koleji, jehož konceptuální formu dokládají články publikované ve dvou již citovaných fakultních tiskovinách – filosoficko-teologickém časopie Stromata a Duchovním bulletinu, zaměřeném na spirituální formaci. Teologické sdílení mladých jezuitů ze skupiny otce Fiorita odkazuje ke společnému základu, kterým je trvalý poukaz na víru našich předků, dědů a otců. Fiorito uvádí důvody tohoto společného historického východiska v jedné studii, v níž předkládá shrnutí dějin a víry argentinského národa: “Naše země”, píše, “během své téměř čtyřsetleté historie vstřebala dvojí závažný náraz – za prvé konkvistu, ze které se zrodili mesticové, a za druhé imigraci, z níž povstala většina dnešních Argentinců. V obou případech však víra působila jako pojivo, na což nesmí zapomenout jakýkoli projekt určený našemu národu. Víra totiž ze své podstaty – či, lépe řečeno, ze samého svého bytí v lidském srdci, jedná jako jednotící princip. Dějiny víry tak prosytily národní kulturu a existuje úzké sepětí mezi tím, jak prožíváme víru, utvářenou prací misionářů, Božích mužů a žen, a tím, jak kráčíme svým životem vpřed”.

Spolu se skupinou mladých jezuitů a na základě pastoračních zkušeností v argentinském vnitrozemí a na buenosaireských předměstích pak otec Fiorito v řadě příspěvků rozpracovává tuto kulturní formu argentinského věřícího lidu, který svou víru prožívá natolik komunitně, že celý jeho život nabývá slavnostního rázu. Jde o víru, která se vyjadřuje prostými gesty, předávánými z otce na syna, poznamenává latinskoamerický jezuita: “Tato víra se váže na kulturu, která se nazývá «lidová», ovšem nepřestává proto být kulturou. (…) Sestává z obyčejů a tradic, vnímá život a smrt a ví, jak zápasit o život ve spolupráci s přírodou (věcmi), druhými lidmi (ve společnosti) a při hledání tajemství svého osudu (tedy Boha a věčnosti, které již jsou, a přece dosud nejsou). Tato kultura je «moudrostí» v etymologickém slova smyslu, který odkazuje k pojmu sapor, a tedy «chuti» věcí. Rozpoznává kladná a záporná hlediska reality, ví, co je to milovat, a dokáže vytušit, jaké má být její mravní chování”, píše Bergogliův formátor, o. Miguel Ángel Fiorito, v jehož úvahách se lid není předmětem, nýbrž subjektem studia.

Východiskem “teologie lidu” se tak stává lid se svým způsobem prožívání víry a utvářením kultury. Fiorito v této souvislosti poukazuje na trojí jádro takovéto “teologie lidu” – jednotu církve, která se nedělí na “církev chudých” stojící proti “církvi  bohatých”, ani na “lidovou církev” v protikladu ke “vzdělané církvi”, neboť také lid má svou kulturu; dále na realistickou vizi Božího lidu, která vylučuje romantický a soupeřivý pohled; a konečně na univerzální konkrétnost, přičemž univerzality se dosahuje počínaje partikulární konkrétností (všeobecné církve), aby se pak všeobecnost konkretizovala v jednotlivostech.

Ve Fioritově reflexi o vlastní lidové zbožnosti, která během let vykrystalizovala do tzv. “teologie kultury”, pak vystupují do popředí dvě témata: 1) Duchovní výzva, spočívající v udržování napětí mezi věčným křestním povoláním a konkrétním dějinným posláním. Jde o dvojí rozměr jediné existence, který je nutno sloučit ve vlastním svědomí, a podle Fiorita se nejedná o “individuální problém, nýbrž o komunitní a církevní otázku”. 2) Základem pastorační činnosti je výklad znamení doby, z nichž jedním se stává právě lidová zbožnost. Nejedná se zde o populistickou vizi, anebo zájem o folklórní náboženské vyjadřování, nýbrž o “znamení v Božím plánu”, které má své teologické opodstatnění. Fioritovy studie se tedy vyznačují teologickými a pastoračními rysy, které snadno rozpoznáváme rovněž u papeže Františka. Také “čtyři principy” (Čas je nadřazen prostoru, Jednota má převahu nad konfliktem, Realita je důležitější než idea, Celek je nadřazen části), kolem kterých se utváří apoštolská exhortace Evangelii gaudium, jsou plodem skupinové reflexe Fioritových žáků. Bergoglio je poprvé formuloval již v polovině sedmdesátých let (18.2.1974), když vystoupil se zahajovací promluvou na XIV. kongregaci argentinské jezuitské provincie.

(jag)

24. července 2018, 13:43