50 let encykliky Humanae vitae

Johana Bronková - Vatikán

„Tento papežský dokument (…) není pouhou deklarací negativního morálního zákona, tedy vyloučením každého jednání směřujícího k zabránění početí, nýbrž je především pozitivním předložením manželské morálky v souladu s jejím posláním lásky a plodnosti.“ Takto shrnul záměr právě vydané encykliky Humanae vitae papež Pavel VI.  při generální audienci v aule papežského paláce v Castel Gandolfu (31.7. 1968). Týden po zveřejnění tohoto patrně nejdiskutovanějšího dokumentu papežského magisteria po II. vatikánském koncilu, papež Montini důrazně vystupuje na obranu pozitivního tónu encykliky.

Papež Pavel VI. vysvětlil shromáždění, že nechce mluvit o obsahu „Humanae vitae“, nýbrž dát průchod svým citům. Ukázat, co vedlo jeho mysl a ducha během čtyř let „namáhavé práce“ na encyklice. Na prvním místě jmenuje vědomí své „závažné zodpovědnosti“, které – jak dodává – ho stálo „nemalé duchovní utrpení“. Papež Montini dodává v plurálu – který podle církevních historiků není „maiestaticus“, nýbrž vyjadřuje spojení papeže s Petrem, znamená „já a Petr“: „Studovali jsme, četli a diskutovali, nakolik nám to bylo možné – a také jsme se mnoho modlili“.

Na druhém místě papež Pavel VI. vyznává, že byl veden láskou a pastorační pozorností „k těm, kdo jsou povoláni doplňovat jedinečnost své osobnosti v manželském životě a v rodině“. A nakonec mluví o naději, totiž „naději, že křesťanští manželé porozumí, jak Naše slovo, jakkoli se může jevit jako přísné a náročné, chce být výkladem autentičnosti jejich lásky, povolané proměňovat sebe sama v následování Kristovy lásky k jeho mystické snoubence, Církvi“ a „probouzet v moderních rodinách vlastní spiritualitu, která by byla zdrojem dokonalosti pro jednotlivé její členy a morálním svědectvím pro společnost.“