Beta verze

Cerca

Vatican News
2018.06.29 Messa Santi Pietro e Paolo CPF Liturgie slavnosti sv. Petra a Pavla  (Vatican Media)

Neoddělováním slávy od kříže Ježíš vysvobozuje z triumfalismu

Homilie papeže Františka při mši svaté na slavnost sv. Petra a Pavla na Náměstí sv. Petra.

Liturgická čtení nám umožňují navázat kontakt s apoštolskou tradicí, která »není předáváním věcí či slov, něčeho neživého. Tradice je živá řeka, jež nás spojuje s naším původem, živá řeka, ve které je původ vždy přítomen« (Benedikt XVI., Katecheze, 26.dubna 2006) a podává nám klíče nebeského království (srov. Mt 16,19). Trvalá a stále nová tradice oživuje a osvěžuje radost evangelia; dovoluje nám tak, abychom svými ústy a svým srdcem ke slávě Boha Otce vyznávali: „Ježíš Kristus je Pán!“ (srov. Flp 2,11).

Celé evangelium odpovídá na otázku, kterou choval v srdci izraelský lid a která se ani dnes nepřestává zračit v mnoha tvářích žíznících po životě: »Ty jsi ten, který má přijít, anebo máme čekat jiného?« (Mt 11,3). Tuto otázku Ježíš převzal a položil svým učedníkům: »A za koho mě pokládáte vy?« (Mt 16,15).

Petr si vzal slovo a přisoudil Ježíši ten nejvyšší možný titul: »Ty jsi Mesiáš« (srov. Mt 16,16), tedy Pomazaný, Zasvěcený Bohu. Těší mne poznání, že to byl Otec, který vnuknul tuto odpověď Petrovi, jenž viděl, jak Ježíš „pomazává“ svůj lid. Ježíš - Pomazaný - chodí od vesnice k vesnici s jediným přáním, totiž spasit a pozvednout toho, kdo byl považován za ztraceného: „pomazává“ zemřelého (srov. Mk 5,41-42; Lk 7,14-15), pomazává nemocného (srov. Mk 6,13; Jak 5,14), pomazává raněné (srov. Lk 10,34), pomazává kajícníka (srov. Mt 6,17). Pomazává nadějí (srov. Lk 7,38.46; Jan 11,2; 12,3). Každý hříšník, zdeptaný, nemocný či pohan – kdekoli se nacházel – mohl tímto pomazáním pocítit, že je milovaný člen Boží rodiny. Ježíš mu svými gesty osobně sdělil: patříš mi. Jako Petr, můžeme také my vyznat svými ústy a svým srdcem nejenom to, co jsme slyšeli, ale také konkrétní zkušenost svého života: byli jsme vzkříšeni, uzdraveni, obnoveni, naplněni nadějí pomazáním od Svatého. Jeho pomazáním je zničen každý typ otroctví (srov. Iz 10,27). Není nám dovoleno ztrácet radost a zapomínat, že jsme vykoupeni, onu radost, která nás vede, abychom vyznali: »Ty jsi Syn živého Boha« (srov. Mt 16,16).

Zajímavé je povšimnout si toho, co následuje v evangeliu poté, co Petr vyznal víru: »Od té doby Ježíš začal svým učedníkům naznačovat, že bude muset jít do Jeruzaléma, mnoho trpět od starších, velekněží a učitelů Zákona, že bude zabit a třetího dne že bude vzkříšen« (Mt 16,21). Bohem Pomazaný nese Otcovu lásku a smilování až do krajností. Tato milosrdná láska si žádá jít do všech končin života a dosáhnout všech, i kdyby to stálo „dobré jméno“, pohodlí, postavení... mučednictví.

Na toto tak nečekané oznámení Petr reaguje: »Bůh uchovej, Pane! To se ti nikdy nestane!« (Mt 16,22) a stává se okamžitě kamenem úrazu na Mesiášově cestě. Věří, že hájí Boží práva, a nevšimne si, že se mění v Božího nepřítele (Ježíš mu říká »satane«). Rozjímat o Petrově životě a jeho vyznání znamená také naučit se znát pokušení, která provázejí život každého učedníka. Po Petrově způsobu bude církev vždycky pokoušena oním „našeptáváním“ zlého, které se stává   kamenem úrazu našeho poslání. Říkám našeptávání, protože démon vždycky svádí ve skrytu tak, aby nešlo rozpoznat jeho úmysl, »je falešný a přeje si zůstat ve skrytu a nebýt odhalen« (Ignác z Loyoly, Duchovní cvičení, 326).

Mít účast na Kristově pomazání, znamená mít účast na Jeho slávě, kterou je Jeho kříž: Otče, oslav svého Syna... »Otče, oslav své jméno« (Jan 12,28). Sláva a kříž jdou v Ježíši Kristu pospolu a nelze je oddělit, protože, opustíme-li kříž, ač oslepeni slávou, klameme sebe, protože nejde o Boží slávu, nýbrž o nepřítelův posměch.

Nezřídka vnímáme pokušení být křesťany zachováním si uváženého odstupu od Pánových ran. Ježíš se dotýká lidské bídy, dotýká se a zve nás, abychom byli s Ním a dotýkali se trpícího těla druhých. Vyznávat víru svými ústy a svým srdcem vyžaduje - stejně jako to bylo žádáno po Petrovi - rozpoznávat »našeptávání« zlého. Naučit se rozlišovat a odhalovat ona osobní a kolektivní „krytí“, která nás udržují v odstupu od živého lidského dramatu, brání nám navázat kontakt s konkrétním životem druhých a poznat převratnou moc Boží něhy (srov. Evangelii gaudium, 270).

Neoddělováním slávy od kříže chce Ježíš vyprostit svoje učedníky, svoji církev z prázdných triumfalismů, jež postrádají lásku, postrádají služebnost, postrádají soucit a postrádají lid. Chce ji vyprostit z bezbřehé představivosti, jež neumí zapustit kořeny v životě věřícího lidu anebo – což by bylo ještě horší – která věří, že služba Pánu si žádá vyhýbat se prašným cestám dějin. Kontemplace a následování Krista si žádá, aby srdce bylo otevřeno Otci a všem, s nimiž se On chtěl ztotožnit (srov. Jan Pavel II., Novo millenio ineunte, 49), a to v jistotě poznání, že svůj lid neopouští.

Drazí bratři, v milionech tváří se zračí otázka: »Ty jsi ten, který má přijít, anebo máme čekat jiného?« (Mt 11,3). Vyznejme svými ústy a svým srdcem: Ježíš Kristus je Pán (srov. Flp 2,11). Toto je náš cantus firmus, který jsme denně povoláni zpívat. S jednoduchostí, jistotou a radostí z toho, že »církev nevyžařuje svoje světlo, nýbrž Kristovo. Svoji zář čerpá ze Slunce spravedlnosti, takže může říkat „Už nežiji já, ale žije ve mně Kristus“(Gal 2,20)« (Sv. Ambrož, Hexaemeron, IV, 8, 32).

 

(mig)

29. června 2018, 11:27