Beta verze

Cerca

Vatican News
2018.06.20 Udienza Generale Generální audience 20. června 2018  (Vatican Media )

O přikázáních - Desatero slov k životu podle Smlouvy

Katecheze papeže na generální audienci 20. června 2018

(2 Kor 3,5b-6.17)

Drazí bratři a sestry, dobrý den!

Minulou středu jsme začali nový cyklus katechezí o přikázáních. Viděli jsme, že Pán Ježíš nepřišel Zákon zrušit, ale naplnit. Toto je perspektiva, kterou bychom měli pochopit lépe. V Bibli přikázání nežijí pro sebe, nýbrž jsou součástí vztahu, tedy Smlouvy mezi Bohem a jeho lidem.

(V devatenácté kapitole knihy Exodus je předkládána Smlouva těmito zásadními slovy: »Nuže, budete-li mě skutečně poslouchat a mou smlouvu zachovávat, budete mým vlastnictvím mezi všem národy, neboť mně patří celá země. Budete královstvím kněží a svatým lidem« - vv.5-6. Tato terminologie je příznačně shrnuta v knize Levitikus: »Budu procházet mezi vámi: budu vaším Bohem a vy budete mým lidem« - Lv 26,12 a sahá až  k předpovězenému jménu Mesiáše, Emanuel, jak se objevuje u Matouše: »Hle, panna počne a porodí syna a dají mu jméno Emanuel, to znamená Bůh s námi« - Mt 1,23. To všechno ukazuje na podstatně vztahovou povahu hebrejské víry a v maximálním stupni pak té křesťanské. - poznámka pod čarou

Pán Ježíš nepřišel zrušit Zákon, nýbrž naplnit. Na začátku dvacáté kapitoly knihy Exodus – a to je důležité -  čteme: »Bůj vyhlásil všechna tato přikázání« (v.1).

Zdá se, že je to úvod jako každý jiný, ale v Bibli nic není banální. Hebrejský text totiž neříká „tato přikázání“, nýbrž „tato slova“. Židovská tradice mluví o Desateru vždycky jako o „deseti slovech“. Termín „desatero“ má právě tuto souvislost.

(Srov. také Ex 34,20: »Napsal na desky slova smlouvy, desatero přikázání« - hebrejský text má opět „desatero slov“ - poznámka pod čarou).

Přece však mají formu zákonů a - objektivně vzato - jsou to přikázání. Proč tedy svatopisec užívá právě tady termín „desatero slov“ a ne „desatero přikázání“?

Jaký je rozdíl mezi přikázáním a slovem? Přikázání je sdělení, které nevyžaduje dialog. Slovo je však podstatným prostředkem vztahu jakožto dialogu. Bůh Otec tvoří svým slovem a jeho Syn je Slovo učiněné tělem. Láska se živí slovy a stejně i výchova či spolupráce. Dva lidé, kteří se nemají rádi, nedovedou komunikovat. Když někdo promluví k našemu srdci, končí naše samota. Obdrží se slovo a nastává komunikace. Přikázání jsou Boží slova. Bůh se těmito deseti slovy sdílí a očekává  naši odpověď.

Něco jiného je dostat příkaz a něco jiného je vnímat, že se někdo snaží k nám promlouvat. „Dialog je mnohem víc než sdělení nějaké pravdy. - Mohu vám např. říci: Dnes je poslední jarní den, poslední den horkého jara. Toto je pravda. Nejde o diaolg. Ale řeknu-li vám: co si myslíte o tomto jaru? Pak začíná dialog. Přikázání jsou dialogem. – Dochází k němu pro radost z rozmlouvání a pro ono konkrétní dobro, které prostřednictvím slov vzájemně sdílí ti, kteří se mají rádi. Je to dobro, které nespočívá ve věcech, nýbrž v samotných osobách, které se v dialogu vzájemně odevzdávají“ (Evangelii gaudium, 142).

Tato diference však není něco umělého. Pohleďme, co se stalo na počátku. Pokušitel – ďábel -  se v tomto bodě snaží muže a ženu oklamat, chce je přesvědčit, že Bůh jim zakázal jíst ovoce ze stromu poznání dobra a zla, aby si je podrobil. Právě v tom spočívá problém. Je tato první norma, daná Bohem člověku, výrazem svévole despoty, který zakazuje a donucuje, anebo starostlivosti tatínka, který pečuje o svoje maličké a chrání je před sebezničením? Je to slovo nebo příkaz? Nejtragičtější z řady rozmanitých lží, které had řekl Evě, je předstírání, že božství je žárlivé. Říká: »Ale ne! Bůh na vás žárlí! Božství uzurpuje. Bůh nechce, abyste měli svobodu!«. Fakta dramaticky dokazují, že had lhal (srov. Gen 2,16-17; 3,4-5), předstírá, že slovo lásky je příkaz.

Člověk stojí na rozcestí: Vnucuje mi Bůh něco anebo o mne pečuje? Jsou jeho přikázání pouhým zákonem anebo slovem péče, kterou mi prokazuje? Je Bůh vlastníkem či otcem? Bůh je Otec: na to nikdy nezapomeňte. I v těch nejhorších situacích myslete na to, že máme Otce, který nás všechny má rád. Jsme nevolníci nebo synové? Tento boj uvnitř i mimo nás neustále probíhá. Tisícekrát musíme volit mezi smýšlením otroka a smýšlením syna. Příkaz je od vlastníka, slovo od Otce.

Duch svatý je synovským Duchem, Ježíšovým Duchem. Otrocký duch nemůže přijmout Zákon jinak než jako projev útisku, což může vést ke dvěma protikladným výsledkům. Buď k životu tvořenému povinnostmi a závazky anebo k násilnickému odmítnutí. Veškeré křesťanství je přechodem od litery Zákona k Duchu, který dává život (srov. 2 Kor 3,6-17). Ježíš je Otcovo Slovo, nikoli odsouzení. Ježíš nás přišel svým slovem spasit, nikoli zavrhnout.

Je vidět, zda nějaký muž či žena tento přerod prožili či ne. Lidé vnímají, zda křesťan uvažuje jako syn nebo jako otrok. I my sami si pamatujeme, zda o nás naši vychovatelé pečovali jako otec s matkou anebo nám jen dávali pravidla. Přikázání jsou cestou ke svobodě, protože jsou slovem Otce, který nás na této cestě osvobozuje.

Svět nepotřebuje legalismus, nýbrž péči. Potřebuje křesťany, kteří mají synovské srdce.

(Jan Pavel II. V encyklice Veritatis splendor píše: „Dar, jímž je Desatero a Zákon, je příslibem a znamením Nové smlouvy, až bude Zákon znovu a definitivně vepsán do lidských srdcí (srov. Jer 31,31-34) a až nahradí zákon hříchu, jenž tato srdce zohyzdil (srov. Jer 17,1 ). Pak bude člověku darováno »nové srdce«, protože v něm bude přebývat i »nový duch«, tj. Duch Boží (srov. Ez 36,24-28) - poznámka pod čarou).

Svět potřebuje křesťany, kteří mají synovské srdce. Na to nezapomínejte.

 

Přeložil Milan Glaser

20. června 2018, 16:05