O přikázáních – Boží láska předchází Zákon a dává mu smysl
(Dt 4,32-35)
Drazí bratři a sestry, dobrý den!
Pokračujeme promluvou o přikázáních, která jsou, jak jsme řekli, spíše slovy Boha k Jeho lidu, aby šel správně; láskyplnými slovy Otce. Desatero slov začíná takto: »Já jsem Hospodin, tvůj Bůh, já jsem tě vyvedl z egyptské země, z domu otroctví« (Ex 20,2). Mohlo by se zdát, že takovýto úvod se nehodí k následujícím zákonům ve vlastním a pravém smyslu slova. Ale není tomu tak.
Proč Bůh činí toto provolání o Sobě a o osvobození? Protože na horu Sinaj se přichází po přechodu Rudým mořem: Bůh Izraele nejprve zachraňuje a potom žádá důvěru.
(Rabínská tradice k tomu přináší poučný text: »Proč nebylo Desatero slov prohlášeno na začátku Tóry? [...] K čemu to přirovnat? K někomu, kdo přijal vládu v nějakém městě, a potom se zeptal obyvatel: „Mohu nad vámi kralovat?“. Oni však odpověděli: „Co jsi učinil dobrého, abys měl nárok nad námi kralovat?“ - Co tedy udělal? Vybudoval jim hradby a postavil akvadukt, aby město mělo vodu. Potom za ně bojoval ve válkách. A když se pak znovu zeptal: „Mohu nad vámi kralovat?“, odpověděli mu: „Ano, ano.“ Tak také toto Místo umožnilo Izraeli vyjít z Egypta, nechal kvůli nim rozestoupit moře, seslal jim manu, vyvedl vodu ze skály, nechal přiletět křepelky a nakonec jim vyhrál válku proti Amalekovi. A když se jich zeptal: „Mohu nad vámi kralovat?“, odpověděli: „Ano, ano.“« - Il dono della Torah, Commento al decalogo di Es 20 nella Mekilta di R. Ishamael, Roma 1982, str. 49 – poznámka pod čarou).
Bůh nikdy nežádá, aniž by předem obdaroval. Nikdy. Nejprve zachraňuje, nejprve dá a potom žádá. Takový je náš Otec, dobrý Bůh. Desatero tedy začíná Boží velkodušností. Pochopme důležitost prvního prohlášení: »Já jsem Hospodin, tvůj Bůh«. Je zde přivlastňovací zájmeno, je tu vztah, sounáležitost. Bůh není cizinec: je tvůj Bůh.
(Srov. Benedikt XVI., Deus caritas est, 17: „Dějiny lásky mezi Bohem a člověkem spočívají právě ve skutečnosti, že zmíněné sjednocení vůle přerůstá ve spojení smýšlení a cítění, a tak se naše chtění a vůle Boží stále více ztotožňují. Boží vůle tak už pro mne není vnějším chtěním, které by mi něco nařizovalo prostřednictvím přikázání jaksi zvenku, nýbrž je mou vlastní vůlí, a to na základě zkušenosti, že Bůh je mi niternější nežli já sobě. Pak narůstá odevzdanost Bohu a Bůh se stává naší radostí.“ – poznámka pod čarou).
To vysvětluje celé Desatero a vyjevuje také tajemství křesťanského jednání, protože tentýž je postoj Ježíše, který praví: »Jako Otec miloval mne, tak já jsem miloval vás« (Jan 15,9). Kristus je milován Otcem a touto láskou miluje nás. Nezačíná od sebe, nýbrž od Otce. Naše skutky často ztroskotávají, protože začínáme sami od sebe a nikoli od vděčnosti. A kdo začíná od sebe, kam dojde? Kdo začíná od sebe, dochází k sobě! Je neschopen cesty, vrátí se k sobě. Je to egoistický postoj, o kterém lidé žertem říkají, že je »se sebou a pro sebe«. Vychází od sebe a vrací se k sobě.
Křesťanský život je především vděčná odpověď štědrému Otci. Křesťané, kteří jenom plní „povinnosti“, prokazují, že osobně nezakusili onoho Boha, který je „náš“. Říkají si: »Toto musím, tamto musím«. Jenom povinnosti. - Něco ti chybí! Co je základem této povinnosti? - »...že se to má dělat tak a tak....« - Nikoli. Základem povinnosti je láska Boha Otce, který nejprve dává a pak přikazuje. Kladení zákona před vztah nepomáhá v cestě víry. Jak může zatoužit mladý člověk stát se křesťanem, začínáme-li u povinností, závazků, koherence, a nikoli od osvobození? Být křesťanem znamená jít cestou osvobození! Přikázání tě osvobozují od tvého vlastního egoismu a osvobozují tě, protože existuje Boží láska, která tě vede vpřed. Křesťanská formace není založena na silné vůli, nýbrž na přijetí spásy, to znamená nechat se milovat. Nejprve spása: Bůh zachraňuje svůj lid z Rudého moře a potom mu na Sinaji praví, co má dělat. Tento lid však ví, že to dělá, protože byl zachráněn Otcem, který jej miluje.
Vděčnost je charakteristický rys srdce navštíveného Duchem svatým. K poslušnosti vůči Bohu je především třeba pamatovat na Jeho dobrodiní. Svatý Basil říká: »Kdo na tato dobrodiní nezapomíná, směřuje k pravé ctnosti a veškerému spravedlivému jednání« (Malá řehole, 56). Kam nás to všechno vede? Abychom se cvičili v paměti:
(Srov. Kázání v Domě sv. Marty, 7. října 2014: »Modlitba je upamatování se před Bohem na svoje dějiny. Protože naše dějiny jsou dějinami Jeho lásky k nám«. Srov. Detti e fatti dei padri del deserto, Milano 1975, str. 71: »Zapomnění je kořenem každého zla.« - poznámka pod čarou)
Kolik krásného učinil Bůh pro každého z nás! Jak štědrý je náš nebeský Otec! Chtěl bych vám navrhnout malé cvičení: Všichni si mlčky v srdci odpovězme: co krásného pro mne učinil Bůh? Co krásného pro mne učinil Bůh? Osvobození, které zjednal. Bůh činí spoustu krásného a osvobozuje nás.
A přece někdo může mít dojem, že opravdovou zkušenost Božího osvobození ještě nezažil. To se může přihodit. Může se stát, že při pohledu do nitra nacházíš jenom smysl pro povinnost, spiritualitu nevolníků a nikoli synů. Co dělat v takovém případě? To co dělal vyvolený lid. Kniha Exodus říká: »Izraelité nadále úpěli ve své robotě a z ní vystoupil jejich křik o pomoc k Bohu. Bůh slyšel jejich nářek a rozpomenul se na smlouvu s Abrahámem, Izákem a Jakubem. Bůh shlédl na Izraelity a dal se jim poznat« (Ex 2,23-25). Bůh se mi dává poznat.
Osvobozující čin Boha umístěný na začátku Desatera – tedy přikázání – je odpovědí na tento křik. Nezachráníme se sami, ale můžeme křičet o pomoc: „Pane, zachraň mne; Pane, ukaž mi cestu; Pane, pohlaď mne; Pane, dej mi trochu radosti.“ To je volání o pomoc, a je na nás, abychom žádali o vysvobození z egoismu, hříchu a z okovů otroctví. Toto volání je důležité, je modlitbou, je vědomím toho, co nás ještě deprimuje a není v nás osvobozeno. Mnohé v naší duši není osvobozeno. „Zachraň, pomoz, osvoboď mne“ – to je krásná prosba k Pánu. Bůh očekává toto volání, protože může a chce zlomit naše okovy. Bůh nás nepovolal k životu, abychom zůstávali deprimováni, nýbrž byli osvobozeni, žili ve vděčnosti a radostně poslouchali Toho, který nás tolik obdaroval, nekonečně víc než kolik bychom kdy mohli my dát Jemu! A to je krásné. Bůh ať je vždy veleben za všechno, co v nás učinil, činí a učiní!
Přeložil Milan Glaser
