Papež František se modlil za jednotnou Evropu

Při dnešní ranní mši v kapli Domu sv. Marty se papež František modlil za jednotu Evropy a Evropské Unie a za bratrskou pospolitost jejich obyvatel. V homilii pak vyzval, abychom Pána prosili o milost prostého, pokorného a konkrétního vyznání hříchů, kterým dosáhneme Božího odpuštění.

Církev si dnes připomíná sv. Kateřinu Sienskou, pannu a učitelku církve, patronku Evropy a Itálie. Petrův nástupce se o jejím svátku opětovně zamyslel nad Evropou, která se potýká s pandemií koronaviru:

„Dnes je svaté Kateřiny Sienské, učitelky církve a patronky Evropy. Modleme se za Evropu, za její jednotu, za jednotu Evropské unie, abychom všichni společně šli dál jako bratři.“

V kázání papež vykládal dnešní čtení z prvního Janova listu (1 Jan 1,5-2,2) a Matoušova evangelia (Mt 11,25-30), která vybízejí ke konkrétnímu, pravdivému a nekomplikovanému vztahu k Bohu. Pána netěší vlažnost a šedá zóna. Duchovní život je prostý, poznamenal Svatý otec, avšak my do něj, skrze paletu odstínů, vnášíme složitost.

“V prvním listě svatého apoštola Jana se vyskytuje mnoho kontrastů, do protikladu zde vstupují světlo a tma, lež a pravda, hřích a nevinnost. Apoštol ale ustavičně volá po konkrétnosti a pravdě. Prohlašuje, že nemůžeme zůstávat ve společenství s Ježíšem a zároveň žít ve tmě, protože Bůh je světlo. Volíme si tedy jednu z daných možností, či, ještě hůře, šeď, která svým odstínem namlouvá, že jsme ve světle, což nás uklidňuje. Tato šedá zóna je velice zrádná, zůstává tudíž dvojí volba.

Apoštol pokračuje slovy: » Řekneme-li, že hřích nemáme, klameme sami sebe a není v nás pravda.« Všichni totiž máme hříchy, všichni jsme hříšníci. Nicméně se nesmíme obelhávat tím, že toto tvrzení, »všichni jsme hříšníci«, pronášíme stejně jako »dobrý den«, jako cosi zvykového. Takto se z něj stává sociální návyk, který nás zbavuje pravého vědomí hříchu. Nikoli, jsem hříšník z toho či onoho důvodu. Chce to konkrétnost, konkrétnost v pravdě. Pravda je vždy konkrétní, zatímco lži jsou éterické jako vzduch, který nelze uchopit. Pravda je konkrétní, a proto se není možné zpovídat z abstraktních hříchů: »Ano, jednou mi došla trpělivost…jindy zase…« Nikoli: »Udělal jsem…Pomyslel jsem…Řekl jsem…« Díky konkrétnosti vnímám, že jsem skutečný, nikoli jakýsi nehmotný hříšník.

V evangeliu Ježíš praví: »Velebím tě, Otče, Pane nebe a země, že jsi tyto věci skryl před moudrými a chytrými a odhalil jsi je maličkým«. Konkrétnost maličkých. Je pěkné naslouchat jejich zpovědi, protože v jednoduchosti, kterou jim Bůh propůjčuje, nevykládají nic podivného a planého, nýbrž konkrétní fakta, někdy až příliš konkrétní. Ještě vzpomínám na chlapce, který se mi jednou svěřil, že je smutný, protože se pohádal s tetou. Pak vyšlo najevo, že mu teta – za matčiny nepřítomnosti – zakázala fotbal, dokud neudělá úkoly. »Slovo dalo slovo, a nakonec jsem ji poslal do háje!« Byl to chlapec s vysokou místopisnou kulturou…dodal rovněž, jak se onen háj nazýval! Takové jsou děti – jednoduché a konkrétní.

Také po nás se požaduje prostota a konkrétnost. Konkrétnost přivádí k pokoře, protože pokora je konkrétní. »Všichni jsme hříšníci« je abstraktní výrok. Když naopak vyslovím: »Zhřešil jsem«, stydím se před Ježíšem a prosím: »Odpusť mi«. To je pravý postoj hříšníka. » Řekneme-li, že hřích nemáme, klameme sami sebe a není v nás pravda.« Jedním ze způsobů, jak popírat své hříchy, je právě onen abstraktní přístup: »Ano, jsme hříšníci, ano, došla mi trpělivost…«, nepodložený realitou, kdy si svých hříchů ani nevšimnu. »Víte přece, že všichni se něčeho takového dopouštíme, mrzí mne to, bolí mne to, už to nechci udělat, vyslovit, pomyslet«. Je důležité, abychom v nitru dokázali hříchy pojmenovat, konkrétně uchopit. Ze vzdušných výšin přistaneme ve tmě. Buďme jako maličcí: co na srdci, to na jazyku. Dosud se totiž nenaučili zahalit fakta tak, aby vyšla najevo, aniž je vyslovíme. To je řemeslo dospělých, které nám mnohdy neprospívá.

Včera jsem dostal dopis od jednoho chlapce z města Caravaggio. Jmenuje se Ondřej. Vypráví v něm o sobě – dopisy dětí a dospívajících jsou krásné právě díky své konkrétnosti. Píše mi, že v televizi poslouchal mši a že mne za něco musí pokárat. Vybízím totiž k pozdravení pokoje, což prý nelze, protože za pandemie se nemůžeme navzájem dotýkat. V přenosu nevidí, že se lidé v kapli pozdraví úklonem hlavy a nepodávají si rucee. Svobodně ale řekl věci tak, jak jsou.

Tutéž svobodu máme ve vztahu k Pánu: »Pane, zhřešil jsem, pomoz mi«. Jako Petr po prvním zázračném rybolovu: »Pane, odejdi ode mě: jsem člověk hříšný!« Usilujme o tuto moudrost v konkrétnosti. Ďábel by totiž chtěl, abychom žili vlažně a v šedi: ani dobří, ani špatní, ani bílí, ani černí, ale šedí. Takový život se Pánu nelíbí, netěší ho vlažnost, vyžaduje konkrétnost, abychom se vyhnuli lži. Když vyznáme své hříchy, ve své věrnosti a spravedlnosti nám odpustí, a to tehdy, když budeme konkrétní. Duchovní život je velice jednoduchý, ale my ho komplikujeme těmito odstíny, které nikam nevedou…

Prosme Pána o milost jednoduchosti. Ať nám udělí milost, kterou obdařil bezelstné lidi, děti, mládež, kteří vysloví, co cítí, neskrývají to, byť se třeba mýlí. Také ve vztahu k Bohu se vyslovme s upřímností a nežijme polovičatě. Prosme o milost svobodné výpovědi a rovněž o milost poznání našeho postavení před Bohem.”

Kázal dnes papež František v při ranní mši v kapli Domu svaté Marty, kterou opětovně zakončila eucharistická adorace a svátostné požehnání.

(jag)

29. dubna 2020, 12:44
Čtěte více >