O nákaze, kterou šíří pokušení

Vstupní antifona ze soboty pátého postního týdne začíná slovy 22. žalmu, která Ježíš pronesl na kříži: „Bože můj, Bože můj, proč jsi mě opustil?“ Nevinně pronásledovaný zde volá o pomoc: „Hospodine, nestůj daleko, má sílo, pospěš mi na pomoc! Já jsem červ, a ne člověk, na pohanu lidem, na potupu chátře.“ Papež František se v úvodu bohoslužby, opětovně vysílané sdělovacími prostředky, modlil za to, aby nikdo nynější situaci nevyužíval k vlastním zájmům:

„V těchto neklidných, obtížných a bolestných momentech mají lidé možnost zvolit si, jak se zachovají. Mnozí prokazují dobro, ale nechybí takoví, které napadne, že podniknou něco nepříliš dobrého, že využijí chvíle, aby z ní něco pro sebe vytěžili. Modleme se dnes za to, aby nám všem Pán daroval čestné a čiré svědomí, které se dokáže před Boha postavit, aniž by se muselo hanbit.“

V kázání Petrův nástupce vykládal dnešní Janovo evangelium (Jan 11,45-56), v němž se židovská velerada usnáší na Ježíšově smrti, neboť činil mnohá znamení. Toto rozhodnutí, upozornil František, přichází postupně. Putuje od nepatrného pokušení a ústí do hříchu, který ospravedlňuje sám sebe. Pokušení pomalu narůstá, šíří kolem sebe nákazu, mění srdce a dokáže si to zdůvodnit. Skrývá se za ním prohnanost ďábla, který chce Ježíše zničit. Kéž nás Duch svatý osvěcuje, abychom dospěli k tomuto vnitřnímu poznání, modlil se papež František.

„Učitele zákona a též velekněze už nějakou dobu znepokojovalo, že se v zemi dějí podivné věci. Nejdřív Jan, kterého nakonec nechali být, protože to byl prorok, křtil a lidé za ním chodili, ale nemělo to žádné další důsledky. Pak přišel Ježíš, kterého Jan ohlásil. Začal konat znamení, zázraky, ale především k lidem mluvil a lidé ho chápali a následovali, přičemž nikoli pokaždé zachovávali zákon, což velice zneklidňovalo. »Je to nějaký revolucionář, revolucionář pacifista...Přitahuje lidi a lidé za ním jdou...«. Přivedlo je k to výměně názorů: »Ten člověk se mi nelíbí..., ani ten druhý...«, v níž se ovšem zračil neklid. Někteří se pak vypravili za Ježíšem, aby ho vystavili zkoušce, a Pán jim vždy podal jasnou odpověď, která jim samotným – učitelům Zákona – nepřišla na mysl. Připomeňme onu ženu, která se sedmkrát provdala a sedmkrát ovdověla, a dotaz, jakému ze sedmi manželů bude patřit v nebi. Při Ježíšově jasné odpovědi se farizeové zastyděli a také jindy je zahanbila jeho moudrost, kupříkladu když chtěli kamenovat onu cizoložnou paní. Ježíš jim nakonec říká: »Kdo z vás je bez hříchu, ať po ní hodí kamenem první!« a oni se, jak praví evangelium, jeden za druhým vytráceli, starší napřed. Byl to pro ně ponižující moment, což ještě více posílilo jejich debatu a záměr nějak zasáhnout. Vysílají tedy služebníky velerady, aby Ježíše zatkli, ale ti se vracejí s prázdnou a prohlašují: »Žádný člověk nikdy tak nemluvil.« »I vy jste se nechali svést?«, zuří farizeové, protože ani tentokrát nepochodili. A pak, po Lazarově vzkříšení, jak jsme si dnes vyslechli, mnozí židé navštěvovali Lazarovy sestry a uvěřili, ale jiní – všudypřítomní mluvkové, kteří žijí jen z klepů – šli pouze zjistit, jak se věci mají, aby o tom pak informovali farizeje. V tu chvíli učitelé Zákona svolali formální schůzi a dohadovali se: »Je to příliš nebezpečné, musíme se už rozhodnout. Co uděláme? Tento člověk koná mnohá znamení – farizeové uznávali zázraky – pokud mu povolíme, aby pokračoval, lidé půjdou za ním a odtrhnou se od nás – věděli totiž, že lid k nim nelne – a přijdou Římané, zničí náš chrám a národ« . V těchto úvahách byla špetka pravdy, ovšem nikoli celá pravda. Ospravedlňovali svou zášť vůči římským okupantům, s nimiž nastolili určitou politickou rovnováhu, ale nenáviděli je. Jeden z nich, Kaifáš, radikálněji zaměřený velekněz, prohlásil: »Neuvědomujete si, že je výhodnější, aby za lid zemřel jediný člověk, než aby zahynul celý národ?« Jako velekněz navrhuje: »Oddělejme ho.« Jan k tomu dodává: »To neřekl ze sebe, ale jako velekněz toho roku prorokoval, že Ježíš musí umřít za národ. Od toho dne se rozhodli, že ho zabijí«.

Vše tedy probíhalo postupně. Tento proces začal nepatrným zneklidněním za časů Jana Křtitele a vyvrcholil oním zasedáním velerady. Byl to proces, který pozvolna narůstal, ubezpečoval se v rozhodnutí, které bude třeba přijmout, avšak zatím nikdo tak zřetelně nevyslovil: »Toho člověka je třeba odstranit«. Postup učitelů Zákona symbolizuje, jak nás nahlodává pokušení, protože za ním zcela zjevně stál ďábel, který usiloval o Ježíšovu zkázu. Pokušení v našem nitru činí totéž – začíná málem – touhou či nápadem, pak roste, infikuje druhé a nakonec samo sebe zdůvodňuje. To jsou tři kroky ďábelského pokušení v nás i v učitelích Zákona. Nastoupilo polehounku, avšak rozrůstalo se, zachvacovalo druhé, nabývalo síly, až se nakonec ospravedlňuje nezbytnou smrtí jednoho člověka za národ. Po tomto konečném zdůvodnění se všichni v klidu rozešli domů, protože své rozhodnutí odsouhlasili jako správné.

Když nás pokušení přemůže, ukolébá nás do klidu, protože už jsme si řádně zdůvodnili svůj hřích, hříšný postoj, život, který se neshoduje s Božím zákonem. Měli bychom uvyknout zpytování tohoto procesu, kterým se pokušení v našem nitru ubírá a který mění srdce z dobrého na zlé a přivádí na scestí. Pokušení pomalu narůstá, přenáší se na druhé a nakonec ospravedlňuje samo sebe. Ďábel nikdy nepodnikne náhlý útok, na to je příliš vychytralý. Vydává se cestou, po níž se přistoupilo k Ježíšovu odsouzení. Když tedy zhřešíme a upadneme, prosme jistě Pána za odpuštění – to je první krok, který máme učinit, ale pak se ptejme: »Jak to, že jsem upadl? Jak v mé duši začal tento proces a jak rostl? Koho jsem nakazil? A jak jsem si nakonec svůj pád ospravedlnil?« Ježíšův život je pro nás vzorem a to, co se Ježíši přihodilo, se stane také nám: pokušení, ospravedlňování, dobří lidé v našem okolí, které možná nevnímáme, a zlí lidé, kterým se ve chvíli pokušení snažíme přiblížit, aby pokušení rostlo. Nikdy ale nezapomínejme, že za hříchem a pádem se skrývá sotva znatelné pokušení, které narůstalo, šířilo nákazu a zdůvodnilo si následný pád. Kéž ve světle Ducha svatého dospíváme k tomuto vnitřnímu poznání.”

Kázal dnes papež František. Jako každé ráno pak v závěru mše vyzval věřící k duchovnímu svatému přijímání před vystaveným Tělem Páně a udělil eucharistické požehnání.

(jag)